V těhotenství a v začátku mateřství jsem měla určitou představu sebe sama jako matky. Ta představa byla dosti naivní, ne-li utopistická. V té představě jsem byla krásná, upravená, s dokonalým účesem a manikurou, a samozřejmě hubená. Náš byt byl bez poskvrny a Tobínek byl vždycky čistý v perfektně sladěném outfitu. Celé dny jsem trávila s přáteli, na procházkách, nebo na nějaké dětské aktivitě. Opět skvěle upravená, odpočatá a dobře naladěná. Tobínek taky.
Teď, po roce reálného mateřství, nejen, že tu svou představu nenaplňuji, já už se o to vlastně ani nepokouším. Už tak nějak prostě jenom jsem a snažím se to všechno brát, jak to přijde. A hlavně v klidu.
Níže jsem vám napsala seznam všeho, co pro mě bylo před tím rokem neuvěřitelně důležité a jak je to teď tváří v tvář realitě všedního dne a mateřství.
Látkování a nočníkování
Když jsem v těhotenství říkala, že se pokusím látkovat, dost lidí si klepalo na hlavu. Když jsem pak přišla i s bezplenkovou komunikační metodou, byla jsem za blázna rovnou. Přesto jsem se do toho vrhla a zkoušela to, jak to šlo, s vidinou, že Tobínek bude v roce nočník bezpečně zvládat a třeba bude i odplenkovaný.
Jak jsem nočníkovali a látkovali jsem psala v článku Tobík, nočník a látkování
Realita je taková, že nelátkuji. Jestli si vzpomínáte, jela jsem systém se skládáním plen a snappi sponkou, což fungovalo do doby, než se Tobík začal plazit a lézt. Teď je pro mě dost náročné mu nasadit klasickou plenku, natož abych blbla s nějakou sponkou. Nejspíš by to vyřešil nákup nového systému látkových plenek jako třeba all-in-one nebo nějaké vkládačky. Ale pravdou je, že jsem na to už dost líná. Našla jsem si ekologické, cenově dostupné pleny z DM BabyLove nature a jsem s nimi spokojená. Tobínek taky a planeta snad taky.
Co se týče nočníku, jsem naprosto zklamaná. Doby, kdy Tobínek vydržel s čistu plenkou celý den, jsou v nenávratnu a nevypadá to, že by se brzy vrátily. A o odplenkování nemůže být ani řeč. Tobík má totiž neuvěřitelný bojkot nočníku (malého i velkého) nebo záchodu. Když ho na nočník chci posadit, zpravidla se to neobejde bez scény nebo hysterického záchvatu. Po tomto neúspěšném pokusu se někam odplíží (pod konferenční stolek, za závěs apod.) a vykoná potřebu tam. Malou, velkou i obě, pokud jsem dostatečně zaměstnaná.
Odborná literatura radí nechat vše na dítěti, dát mu čas, nočník zkoušet, ale nenutit. Jak to ale udělat, abychom z tohoto období vyvázli vítězně a bez traumat, o tom odborná literatura mlčí.
Žádný cukr! Nikdy!
Ti, co mě znají, vědí, že už se nějakou dobu stravuji nízkosacharidově. Občas si dopřeji program Whole30, kombinuji to s Paleem, Primalem, zkrátka, co si tělo řekne a co mi v danou chvíli vyhovuje. To, že byl tenhle styl stravování během těhotenství naprosto neudržitelný je asi jasné (více v článku Hunger games). Že je tento styl neudržitelný během kojení jsem se dozvěděla vzápětí.
Ještě v porodnici a vlastně většinu šestinedělí jsem byla nadopovaná hormony a šťastná. Nepotřebovala jsem spát, nepotřebovala jsem jíst. Potřebovala jsem být v neustálé pohotovosti, u Tobínka. Na konci šestinedělí mě dohnal nejen spánkový deficit, ale i hlad. A to je pro mě dost nebezpečná kombinace. Výsledkem bylo, že jsem asi do 4. měsíce jela hlavně na cukrech. Pak jsem si uvědomila moji šílenou životosprávu a příjem cukrů ubrala. Ale návrat do mého nízkosacharidového pásma se nekonal. S určitými potravinovými excesy žiji doteď a zkouším se zase zpátky srovnat, ale je to nějaké obtížnější.
Co se týče Tobínka, rozhodla jsem se, že čím později se sladkostmi začne, tím lépe pro nás. S cukrem se setkal už před prvním rokem, ale Pribiňáčci, Lipánci, Brumíci a jiné dětské dezerty zařazeny v jídelníčku nemáme. Standardně má jídlo bez cukru a soli, ale to, že je Tobínek vrchní ochutnavač, je věc druhá. Ne, nekrmím ho čokoládou, ale když jdeme na zmrzlinu, pár lžiček sorbetu mu dopřeji. A ten kornoutek, co bych normálně vyhodila taky. Piškoty se staly skvělým oživením svačinek, a když si dá Patrik odpoledne ke kávě croissant, tak mu taky sousto uloupne.
Celkově tedy platí, že se snažíme vybírat si dobré a kvalitní jídlo, aby ho s námi mohl ochutnat. A to mi tedy dost zlepšuje jídelníček.
Módní ikonou
Co se týče oblékání, vždy jsem se snažila, aby Tobínek vypadal hezky. I doma. Abychom měli pěkné fotky, aby mu to slušelo, pokud bychom na procházce potkali někoho známého a prostě aby to byl pěkný kluk. I teď má pěkné oblečení, jen už je dost těžké najít nějaký kousek, který na sobě nemá zapraný flek od boloňských špaget nebo banánu. Nad fleky jsem tedy ještě nevyzrála. A je fakt, že když mu pořídím třeba v Lindexu nové body a on ho hned pokydá borůvkami, tak to moji peněženku fakt bolí. Proto i v oblékání zaznamenávám jisté ústupky.
Maminka jak ze škatulky
Ještě teď si vzpomínám, jak mi dva nebo tři týdny po porodu zavolal kamarád, jak se mi daří a jak všechno zvládám. A já mu s hrdostí v hlase řekla, že Tobínek spinká a já to zvládám skvěle. Mám umyté a pečlivě vyfoukané vlasy a zrovna mi tvrdne čerstvý lak na nehtech.
No, chvíli mi to vydrželo. Možná půl roku? Teď je nemyslitelné si otevřít u Tobínka lahvičku s lakem. Pokud by ji nesnědl, určitě by ji vylil. A jen tak v klidu sedět a čekat až mi uschnou nehty? Pokud by mi je všechny neolízal, určitě by se vyskytlo něco akutního, co by vyžadovalo moje objetí, zvednutí do náruče a pomazlení. A lak by byl v háji. Kdyby přesto všechny okolnosti dovolily, abych si dopřála 20 minut času na úpravu nehtů, nemůžu spoléhat na to, že se taková situace naskytne za dva dny, kdy se lak začne sloupávat. A co je horší? Mít nenalakované nehty, blbě nalakované a nebo nehty se sloupávajícím lakem?
U kadeřníka jsem byla naposled v těhotenství, na pedikůře taky a ten poukaz na lymfatickou masáž, co jsem dostala k Vánocům je pořád ještě někde v šuplíku. Ale nevzdala jsem to.
Pečlivě se starám o svoji pleť a to včetně masky, pravidelně se holím, vytrhávám obočí a drbu paty. S malováním je to možná trochu horší, ale vždycky, když vylezu do společnosti, snažím se vypadat alespoň trochu obstojně. Mám vyčištěné zuby, nepokydané oblečení (nebo alespoň co nejméně pokydané) a čisté boty.
Bydlím doma, ne v muzeu
Doma mám ráda pořádek a čistotu. Nicméně, když do našeho bytu přibyl Tobínek, musela jsem se naučit spoustu věcí neřešit nebo nad nimi přivírat oči.
Ze začátku Tobínkovi stačila hrazdička a podložka na zemi, teď je schopný vykrámovat celý byt. Počínaje kuchyňskou linkou, pokojíčkem i vestavěnou skříní, kterou si umí otevřít a mnou pečlivě poskládané svršky jednoduše vyházet. Vše, na co dosáhne je jeho, takže většina dekorací šla nejprve o patro výše a když se začal stavět, tak do krabic. Nyní máme období obcházení nábytku a já se bojím si dát na konferenční stolek i hrnek s kafem. Přivírám oči nad věčně omatlanými balkonovými dveřmi a zrcadli (a že jich doma máme), ušmudlanými stoly a olepenými dveřmi. Protože to bych nedělala nic jiného, než uklízela. A to já asi nechci.
Taky jsem dost rezignovala na věci, se kterými si hraje a zajímají ho. Co si najde, je zkrátka jeho. Třeba ho občas nechávám přepnout televizi dálkovým ovladačem, který si vezme ze stolku, vykrámovat mi kabelku, roztrhat přečtený katalog z DMka nebo mu otevřu potravinovou skříň či myčku (to se najednou otevře brána do nové dimenze vesmíru). Také ho baví přeskládávat lahváče v base, která nám stojí v kuchyni na zemi. Stále ho ale nenechávám olizovat boty, hrát si se štětkou na záchod a bufetit v koši. V jeho dosahu nejsou nože, nůžky, drogerie a chemikálie jako třeba tablety do myčky.
Ať je vykrámováno nevím co všechno, stejně to dám každý večer vše do kupy, aby nic nechybělo a na místo, Zametu rozsypanou mouku, posbírám vytahané příbory a otřu stolky. Poskládám oblečení, srovnám boty, naklepu polštáře a dám si na chvilku nohy nahoru. A někdy i skleničku vína do ruky.
Jak je to s tím nočním spaním
V tomto bodě jsem v rámci zachování svého zdravého rozumu ustoupila nejvíc, jak jsem mohla.
Když jsme si Tobínka převezli z porodnice, měl vedle naší postele, na mé straně, nachystanou kolébku. Chtěla jsem být u něj blízko. Přesto jsem ho do naší postele nebrala a dost se tomu bránila. Teď se možná bude jedna moje kamarádka usmívat, protože to prorokovala, i když jsem se tvrdošíjně bránila. Ale neubránila. Je to stejné jako když se dá psovi sousto od stolu. Ve chvíli, kdy jednou ustoupíte, jste v háji.
Tobínka jsem u sebe občas uspala, občas, když měl horši noc dospal s námi. Teď je realita taková, že si nepamatuji, kdy spal celou noc sám v postýlce.
Prakticky jsem se na noc přestěhovala na gauč do dětského pokoje, na ukládání do jeho postýlky si ale trvám. K přeložení ke mně dochází mezi jednou a třetí ráno.
Asi bych si ho mohla vzít k sobě a ve chvíli, kdy vytuhne, ho zase šoupnout zpátky. Nebo bych taky mohla trávit noci tím, že bych stála nad dětskou postýlkou a nechala si od něj držet ruku, dokud by tvrdě neusnul. Ale asi si svého skrovného spánku hodně cením. Vím, že když se ke mně přitulí, nebo mi dokonce usne hlavou na břiše, je spokojený, spí déle a klidněji a já k němu po zbytek noci nemusím chodit.
Jak to bude dál, nevím. Nejspíš to je období, které pomine, ostatně jako všechna jiná období. Takže tak,
Bio matka
V prvním díle seriálu o příkrmech Začínáme s příkrmy #1 jsem psala, jak jsem obíhala bio obchůdky, tržnice a objednávala bio maso. Jak budu Tobínkovi vařit z těch nejlepších surovin. A je pravdou, že to tak i chvíli bylo. Po šestém měsíci, kdy jsem toho měli docela dost zavedeného a kdy se mu také zvyšoval apetit, jsem ale zjistila, že nedělám nic jiného než nakupuji a vařím. Přeci jen Tobík v té době dospěl do fáze, kdy mu dvě kostky zeleniny, jedna kostka masa a jedna kostka rýže, nestačily. A tak jsem sáhla po skleničce. Také jsem po ní sáhla, když jsme někam jeli. Třeba na Slovensko. A sahám pro ni i teď, když vím, že doma to se zásobami není žádná sláva, nebo že nestihnu uvařit, než přijde velký hlad. Každý týden aspoň jednu má. Ale má taky domácí stravu, která se od té mé v tuto chvíli moc neliší (kromě soli a koření). A na to BIO si už taky moc nepotrpím.
Handling, chodítka, sedítka a visítka
V tomto bodě jsem neústupná a pevná jako skála.
Už v těhotenství jsem hledala ty správné informace o nošení, polohování a držení miminka. Jak s miminkem správně manipulovat a opatrně a hlavně přirozeně ho rozvíjet. Všechny příslušníky rodiny i přátelé jsem opravovala, vysvětlovala a ukazovala, co dělat a co ne. Tobínka jsem nosila ergonomicky v šátku a pak v ergonomickém nosítku. Nikdy jsem ho pasivně neposazovala, nepostavovala, nepořizovala chodítko a nevodíla ho za ručičky.
Nedělala jsem vždycky všechno hned perfektně a občas jsem si nevěděla rady. Také jsem byla se svým přístupem v oblasti nošení konfrontována (více v článku Rehabilitace, handling), přesto se svého postoje držím a myslím, že to Tobínkovi svědčí. Je motoricky v naprostém pořádku, má se k světu a již každým dnem očekáváme jeho první samostatný krůček.
V čem jsem ustoupila, tak v neustálém opravování druhých. To jsem vzdala. Ale utěšuji se myšlenkou, že když ho tři minuty někdo podrží za stydkou kost, nadosmrti ho to nepostihne. Snad.
A to je asi tak vše. Kdyby mě k tomu ještě něco napadlo, tak Vám to napíšu třeba na Instagram nebo Facebook.
A zajímalo by mě, jestli se taky Vaše představy lišily od reality a pokud ano, tak jak moc? A ustoupili jste ze svých zásad a představ, jak by to mělo být?
Níže ještě přikládám pár záběrů z té denodenní reality.
Mějte krásný poslední prázdninový týden.
Papi
