Rehabilitace, handling

Po návštěvě u naší dětské lékařky v 6-ti měsících byl verdikt nejen jasný, ale i oficiální. Ten náš Knedlík se prostě neotáčí.

I přes intenzivní trénink koulení a válení sudů, aktivní obracení se správným postavením nožiček, se nám to prostě ještě svépomocí nepodařilo. Nepomohl ani přesun hrací podložky (alias koulecího místa) dál od televize, nebo odstranění hrazdičky a všech oblíbených hraček z blízkého dosahu. Hračka zkrátka není pro to naše miminko dostatečná motivace, což potvrdil i fakt, že Tobínka ani trochu netankovala vláčkodráha s nájezdem a tunelem, kterou jsem pro něj kolem hrací podložky postavila. Jediné, co ho zajímá je, když se něco dělá. Vaří, sprchuje, montuje, krájí, jí, když se čistí zuby, myjí vlasy, vytírá se pod postelí a v neposlední řadě sedí na záchodě. Kdyby ho tyto činnosti motivovaly k přetočení na bříšku, nedělám dopoledne nic jiného, než že si před ním (nebo spíš za ním) čistím zuby. Jenže to naše vynalézavé miminko přišlo na to, že když se prohne do luku a zakloní, dokáže zvrátit hlavičku tak, že vidí na to, co se děje za ním a na nějaké přetáčení na bříško doslova hází bobek. Proč by to jako dělal, když to dá tolik práce, že?

Takže se nedá nic dělat, musíme na nápravák.

V Pardubicích je několik fyzioterapií, které se věnují napravování disharmonie psychomotoriky miminek, já si na základě doporučení kamarádky vybrala centrum Lentilka, zavolala a dostala termín přesně za týden.

Nastal den D. Venku bylo chladno a slunečno. Cestu na rehabku jsme spojili s procházkou (a tím pádem se šlofíčkem), což předznamenává Tobínkovu dobrou náladu. Rehabilitace se nachází v budově bývalé školky (taková ta typická socialistická školka), dnes speciální integrační školky v prvním patře. Naštěstí je zde výtah, taktak svou velikostí dostačující pro kočárek.

Ujala se nás na první pohled milá a usměvavá paní rehabilitační pracovnice. Vysvětlila, kde nechat kočárek, boty, jak Tobínka na cvičení připravit, do kolika hodin se v případě nemoci omluvit. Všechno jsem to odkejvala, zula se a mohli jsme přejít ke cvičení. Tobínek první hodinu zvládl skvěle. Byl odpočatý a napapaný, při rehabilitaci neplakal a spolupracoval. Naučili jsme se pár fíglů na posilování určitých skupin svalů důležitých při koulení a opravili samotný koulecí postup. Co pro mě bylo velikým překvapením byla oprava úchopu Tobínka. Paní specialistka mi výslovně zakázala nosit Tobínka v klubíčku.

Pozice klubíčko, tak jak ji znám já: miminko si opírá záda a hlavičku o náš hrudník a my jej držíme za mírně podsazenou pánev, která zajistí rozvinutí obratlů a zakulacená záda miminka (fotografie a definice z vanickovani.cz).

Ukázala mi jinou variantu úchopu, která je pro mě dost nepohodlná (a myslím si, že pro Tobínka taky). Odůvodněním měla být vyšší váha a s tím spojená mohutnost Tobínka.

Opravdu to bylo překvapení spojené s určitým šokem. Rozhodně nejsem studovaný specialista nebo odborník. Přesto - před porodem jsem nastudovala pár příruček o manipulaci s dítětem. Navíc do každého, kdo si chtěl Tobínka pochovat klavírovala, jak ho má správně držet. Začalo mi to vrtat hlavou. Cviky, které jsme se s Tobínkem na rehabilitaci naučili jsme doma prováděli v rámci her i jen tak a je fakt, že ho pěkně rozhýbaly. Tobínek si začal více hrát s nožičkami a už mu chybí jen kousíček k ožužlání dolního palečku. Novému úchopu jsem dala šanci, ale přesto byl stále velmi nepohodlný. Pří představě, že bych takhle Tobínka nosila třeba po schodech do bytu ve mě opravdu zatrnulo, protože měl snahu se vyklouzávat a nechci domýšlet, kdyby mi z náručí opravdu vypadl.

Co se týče polohy klubíčka, rozhodila jsem sítě a porůznu se vyptávala. Nikdo nic o nějakých váhových nebo věkových limitech spojených s touto polohou neslyšel. Navíc v pondělí jsme poprvé vyrazili s Tobínkem na první hodinu plavání a hádejte, jaký úchop jsme se tam učili jako první.... Dělala jsem další průzkum na internetu i v dostupných publikacích a nenašla nic, co by podpořilo toto rehabilitační doporučení. Navíc se poloha klubíčka využívá při ergonomickém nošení nebo třeba při praktikování BKM (bezplenková komunikační metoda). Rozhodla se, že se na všechno ve vši slušnosti a mile na příští hodině nápraváku zeptám.

Nastala středa. Hned ráno mě Tobínek překvapil tím, že se při přebalování sám od sebe otočil na bříško, aby si prozkoumal kaťátka, která jsem se mu chystala ten den nasadit. Byla jsem z toho nadšená.

Ten den byl opět slunečný a chladný. Chtěla jsem zvolit stejné schéma jako minulý týden. Oběd, procházka, pohodová rehabilitace (dnes jistě se zaručenou pochvalou). Tobínek si ale dopoledne nějak přispal, takže oběd byl později a už nezbývalo čas jít na procházku, museli jsme se svézt MHDéčkem. Spoj, který jsem potřebovala stihnout, bych určitě chytla, kdyby se Tobínek nepokakal a kdyby ten trolejbus jel tak jak měl a ne o tři minuty dříve. Naštěstí jel za chvíli další autobus, který mě měl alespoň přiblížit. Jenže se mu změnil plán zastávek nebo co já vím, takže mě místo přiblížení do Lentilky, od ní vzdálil. Takže v ten krásný slunečný chladný den jsem si s rozepnutým kabátem, holým krkem a ve stresu vyzkoušela, jaké to je proběhnout se s kočárkem. NAŠTĚSTÍ jsem přiběhla včas a ještě se stihla vydýchat. A jak už to tak bývá, ještě jsem 10 minut čekala (kdybych přišla pozdě, určitě bych byla nejhorší matka na světě). Tobínek byl nejspíš ze všech těch rychlých změn vyjukaný, protože když jsme měli začít cvičit a já ho pokládala na podložku, začal plakat.

Tady si dovolím odbočku - Tobínek je poměrně společenské miminko, ale někdy se potřebuje zejména v cizím prostředí cizích lidí trochu rozkoukat, což se nejlépe dělá z náručí maminky. Já mu vyprávím kde jsme, co tam budeme dělat, kdo je kdo... Většinou to zafunguje a Tobínek se brzy aklimatizuje a uvolní a pak třeba hodí i úsměv.

Takže Tobínek zaplakal, já ho automaticky zvedla, abych ho pochovala, ukázala mu paní, místnost,... „To ho nesmíte takhle pořád chovat, když jenom zapláče Položte ho a začneme.“ To se ozvala naše paní rehabilitační cvičitelka.

Nebudu to tady dál rozmazávat, ale celá ta rehabilitace byla katastrofa. Tobínek celou dobu řval jak tur, zasekl se a vůbec nechtěl spolupracovat. Já ho nesměla pochovat, když jsem ho utěšovala, tak jsem to taky dělala špatně. Takže jsem nejspíš dostala kromě rehabilitačních cvičení i kurz výchovy dítěte, nebo nevím. S cvičením jsme vlastně nepostoupili a nedočkali jsme se ani nějaké pochvaly nebo jakékoliv vlídné poznámky k Tobínkovu prvnímu veletoči. Opět jsem se zeptala na pozici klubíčko ve spojitosti s nošením dítěte do schodů. Další dotazy se týkaly ergonomického nošení, krmení a plavání. Paní specialistka žádné „nové metody“, které neprospívají dítěti (ničí mu páteř), ale ulehčují život maminkám nepodporuje. Podle ní má dítě ležet na tvrdé rovné podložce a jeho páteř má být natahována.

Z téhle rehabilitace jsme se s Tobínkem dlouho sbírali.

On se nadýchal při řevu vzduchu, který se mu neustále vracel. Říhal, pozvracel se a vysílením usnul. Ještě dva dny po rehabilitaci se budil s křikem. Já byla taky úplně vyklepaná. Z Lentilky jsem odcházela s pocitem, že jsem do teď neudělala v Tobínkově životě nic správně a jsem špatná matka, která mu vědomě ubližuje.

Celý tenhle článek jsem zamýšlela psát jako další zkušenost, která nás s Tobínkem potkala. Ale stalo se z toho něco víc. Poprvé jsem narazila na člověka - autoritu, který vyznával úplně jiný směr výchovy, úplně jinou komunikaci s miminkem a v neposlední řadě manipulaci, než já. I když mi z toho nebylo vůbec dobře, rozhodně mě celá ta situace obohatila a připravila na příště. Třeba na spor s učitelkou ve školce nebo škole. Nejprve jsem sice znejistila, ale následně se utvrdila v tom, co dělám. Takže pokud bude příště Tobínkovi něco velmi nepříjemné, pochovám ho. Pokud to nebude stačit, tak celou rehabilitaci přeložím na jindy. A pokud nebude stačit ani to, zažádám si o jinou specialistku.

A jak to je tedy správně?

Správně je nepomáhat dítěti někam, kam se samo nedostane - neposazovat, když nesedí, nechodit s ním za ručičky, když samo nechodí,... Jediná výjimka z tohoto pravidla je překulování na bříško, ale i to má svůj proces a metodiku.

Každé dítě je individuální a neexistuje přesné pravidlo, jak správně nebo dobře s miminky zacházet. Obecně platí, že miminkům je potřeba poskytovat oporu v souladu s tím, co umí. Dítě by nemělo mít hlavičku v záklonu a nemělo by se prohýbat v zádech. Je tedy na rodiči, aby pochopil a vycítil dovednosti svého miminka a zacházel s ním podle jeho potřeb. Pokud je dítě dobře „softwarově“ (mentálně) vybavené, ani nešetrné zacházení nepoškodí jeho vývoj. (zdroj: vaničkovani.cz)

Je dobré polohy střídat. Nejen polohy jako takové, ale i pravou stranu za levou a naopak.

O správném držení miminka je celá knížka od Kiedroňové - Něžná náruč rodičů a nová a možná ještě lepší je Handling a nošení dětí od Vandy Schreierové. Vanda má i svoje stránky vanickovani.cz, kde se dozvíte spoustu věci právě ze světa péče o miminko.

O správném motorickém vývoji a jak s miminkem pracovat, aby se dobře vyvíjelo je další knížka od Kiedroňové - Rozvíjej se děťátko.

Celkově těch návodů na dítě je asi hromada a každý se musí s tou danou filozofií ztotožnit. Tady uvádím ty, ze kterých čerpám já a jsou mi blízké.

Co si ze svého průzkumu a z rehabilitace odnáším já?

Jak už jsem psala, Tobínek se rozhýbal a dělá teď pokroky, takže mu to vlastně svědčí. Informaci, že nám pozice klubíčko nebyla doporučena beru v úvahu a to tak, že častěji střídám pozice, naučila jsem se i pár dalších úchopů. Přesto nepřestávám nosit v nosítku, nepřestávám nočníkovat a tento velice šikovný úchop, kdy unesu svého 9ti kilového miláčka v jedné ruce, zatímco druhou si jsem třeba schopná odemknout dveře do bytu, si rozhodně nezakazuji.

Poslední poznámku věnuji odkazu na článek, který jsem tady několikrát citovala a to je: Klubíčko není jediný správný způsob držení miminka. Autorka Vanda Schreierová se tam rozepisuje o tom, že pozice je vhodná pouze do věku tří měsíců a pak by mohla brzdit ve vývoji. Jde o pozici v náručí, ruce i nohy miminka spočívají uvolněné před jeho tělíčkem a pod klíční kostí (... atd).