Rok 2017 byl plný změn. Byl náročný a nádherný. Jak tady sedím v budoucím dětském pokojíčku a vzpomínám, byl hlavně o Tobínkovi. Přesto se najdou i další momenty, které stojí za připomenutí.
Ještě než se pustím do té rekapitulace, ráda bych Vám všem, co mě tady čtete poděkovala. Za podporu vůbec do toho jít. Děkuji za každý lajk na Facebooku, za každé sdílení a doporučení blogu dál. Děkuji za jakoukoliv odezvu a Vaše nápady, ať už do zpráv nebo osobně. Moc si Vašich poznámek, chvály a kritiky vážím. Budu psát, fotit a sdílet dál. Dokud nás to všechny bude alespoň trochu bavit.
Jo a ty momenty.... Takže jdeme na ně.
Začátek nového roku byl hlavně o počátcích mého těhotenství. Velké těšení, ale i trochu strachu. 24.1.2017 bylo ultrazvukem povrzeno uhnízdění vajíčka a já si dovolila těšit se ještě o trochu víc a bát o trošku méně. Tenkrát mi připomínal malého sněhuláčka. Nebo medvídka.
V březnu jsme vyrazili na pár dní do Barcelony. Milované Barcelony. Město plné tepla (ano, i v březnu a spálili jsme se tam víc jak tady v srpnu na Hrádku), vůní, moře, plážové promenády, Gaudího, fotbalu,... Ten výčet je nekonečný. Už jsme v Barceloně byli a určitě se tam ještě vydáme. Barcelona byla moje první cesta k moři a první dovolená s Patrikem. V Barceloně už bylo vidět moje bříško, i když ne zas tak moc. A taky už jsme věděli, že to bude kluk jako buk.
V květnu jsem založila Papi blog. Chtěla jsem psát o těhotenství a to, co během něj prožívám se zdálo být dobrým tématem. Že mě to takhle chytne, jsem ale netušila.
V červnu jsme jeli do Prahy na koncert fenomenálního Hanse Zimmera. Zaposlouchali jsme se do melodii z filmů Lví král, Interstellar, Sherlock Holmes nebo třeba Počátek.
Navštívili jednu romantickou svatbu na hradě Potštejn a ještě ten večer to rozbalili na elektronickém festivalu City fest. Jak tam trsám skoro v osmém měsíci, celá nateklá a s obrovským břichem zdokumentované nemám. Škoda, mohlo to být zpětně k popukání.
Okusila jsem péči profesionálů ze salonu Toni&Guy (to kvůli té svatbě). Taky jsem se viděla se ségrou. Bylo teplo, já měla nateklé nohy a nové nazouváky mě řezaly. Seděli jsme spolu ve Františkánských zahradách a bylo nám fajn.
Moje návštěva v Praze byla tak akorát včas. Protože pár dní na to se narodila neteřinka Nelinka a já se stala hrdou tetičkou. Nelinka byla užásná. Stejně jako ségra. Ony jsou koneckonců stále.
Červenec byl ve znamení chystání. Hlavně koupelny, kufru a kolébky. Patrik si vzal dovolenou a s kamarádem rozkopal koupelnu. Z pětidenního projektu se stala akce trvající tři týdny, během kterých jsem musela do exilu k mamince. Chodila jsem se do bytu dívat na postup prací a doufala v nemožné. Že to stihneme.
Červenec byl dlouhý a neuvěřitelně horký. Už jsem nechodila do práce. Vlastně jsem skoro vůbec nechodila. Bolela mě záda a nohy jsem měla jako konve. Patrik byl hodně na cestách a já tak byla často sama. Nejlepší bylo, že jsem si mohla bez výčitek polehávat. Otevřela jsem velké francouzské okno v obýváku, okno v ložnici a lehla si na postel tak, aby mě ovíval průvan.
Také jsme na poslední chvíli řešili focení s bříškem. Možná že jsme čekali dlouho. Přesto se podařilo našemu kamarádovi Lukášovi pár pěkných obrázků pořídit. A bylo to přesně tak, jak jsem si přála. Na louce. Jednoduše a prostě. Jo a nemám boty proto, že v té době jsem obula jenom Crocsy. To by asi nevypadalo moc dobře. Tak jsem byla radši bosa.
Pak přišel srpen a zkraje srpna, přesněji 6. srpna v noci (já tak nějak tušila, že to bude v noci) mi začala odtékat plodová voda. A 7. srpna v 4:59 se v Chrudimi vyloupl Tobínek. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Byl statečný a musím říct, že já taky nebyla žádná padavka.
A od té doby je tu s námi.
Následovalo šestinedělí. Bylo náročné, ale hlavně proto, že jsem zejména ze začátku neodpočívala a nezotavovala se po komplikovaném porodu. Náročné jsem si to dělala sama. Tím, že jsem měla pocit, že bych spoustu věcí měla.
A já v té době vlastně nemusela vůbec nic.
Až na konci září, kdy jsme si naplánovali návštěvu nově otevřeného Wellness jsem se na chvilku odvážila od Tobínka odejít. Bylo to přesně na hodinu a půl. A i když jsem si wellness opravdu užila, přesto jsem mozek úplně nevypnula a chodila kontrolovat do šatnové skříňky telefon, jestli se náhodou něco nestalo. Nestalo. Tobínek většinu té doby, co jsme byli pryč spal.
Pak přišel říjen a s ním i narozeninová odpočinkovo-ufoukaná mini dovolená v Orlických horách. A bylo to poprvé, co jsme se vydali někam do cizího prostředí s miminkem. A i když jsme toho moc neprožili kvůli špatnému počasí, bylo fajn chvíli nevařit.
V listopadu jsem se odhalila a udělala (alespoň pro mě) velký Comming Out. Prozradila jsem svoji těhotenskou váhu. A i když se to teď zdá banální, opravdu jsem se z ní necítila dobře a bylo mi velmi nepříjemné, že se mě na to pořád někdo ptal. Teď už jsou všechna ta kila za mnou. I když do postavy před těhotenstvím mám ještě kus cesty. Ale ono to neuteče. Teď jsem potřeba jinde.
Konec roku byl plný očekávání prvních společných Vánoc. Vymýšlení a balení dárečků pro Tobínka, zdobení stromečku a koukání na kvanta vánočních filmů a pohádek. Letos jsem nepekla. Už bych to asi nezvládla. Hlavně práce v naší kuchyni se trochu pohnuly a já byla ráda, že v ní uvařím alespoň jednoduchou večeři, natož abych něco pekla.
Ale zvládli jsme to. Bylo uklizeno (dle Japonky) a čisto. Rozsvítili jsme stromeček, hvězdu a spoustu svíček včetně adventního věnce, který jsem udělala asi před čtyřmi lety a pořád vypadá dobře.
Užili jsme si to.
Nakonec ještě trochu statistiky:
K dnešnímu dni je zde na blogu 857 zobrazení a 572 návštěv.
Nejvíce jste si tady početli v listopadu (156 návštěv)
Největší zastoupení sledujících podle země mám z České republiky (523 návštěv), dále pak z USA (37 návštěv), Německa, Spojeného království a Řecka (Díky Lucko :-))
Nejčastěji se ke mně dostanete přes Facebook (254 návštěv), prostřednictvím počítače (65%).
Průměrně strávíte na Blogu 5 minut a 46 sekund.
Nejčastěji sem chodíte v pondělí večer.
A poslední
Nejčtenější a zároveň nejoblíbenější článek je Těhotenství - bilance (kdo nečetl, odkaz ZDE)
A to je vše, přátelé.
Tenhle rok byl nádherný a náročný. Plný velké radosti a zážitků. I plný starostí a strastí, které jsme dokázali překonat. Byl plný momentů, které nechci nikdy zapomenout. Těch dobrých, na které vzpomínám s láskou, i těch špatných, díky kterým jsem taková jaká jsem a tam, kde chci být. A plný drobností, které nám dělají každý všední den krásný.
A do toho příští roku Vám přeji zdraví (protože to je nejdůležitější), obrovskou dávku pohody a taky odvahy. Udělat třeba něco, co se od Vás úplně nečeká. Ale udělat to chcete a přináší Vám to radost. Třeba jako mě tenhle blog.
Vaše PaPi
