Aneb, co mi jiný stav dal a vzal?
Jsem ve 38 + 1 týdnu a stále sedím na vejcích. Čili tohle zamyšlení píši teď, když ještě nevím, jak to dopadne, ale zveřejním později. Po porodu. Protože nejde bilancovat něco, co ještě úplně neskončilo.
Takže tahle párty začala 13. 12. 2016 asi tak v 5 hodin ráno. Byly tam. Tedy ty dvě čárky. A ani to moc dlouho netrvalo. Od toho okamžiku začala parádní jízda. To, že mi to změnilo život je sice klišé, ale je to tak. Faktem je, že takhle zásadní změnu jsem si nepřipouštěla. Ale jak se říká: Rodiče míní, děti mění.
Co mi tedy těhotenství dalo:
Trochu té trpělivosti - jde přeci o stav očekávání, tedy od slova čekat.
Zvládání nekomfortních stavů.
Chodila jsem do práce jak jen to šlo.
Bylo mi zle. Nejprve nevolnosti, potom velice nízký tlak. Ale ustála jsem to v práci i doma.
Dělala vše, dokud jsem mohla.
Snažila se cvičit, co mi síly stačily a bříško mi nevadilo. A když síly došly a bříško bylo veliké, tak jsem chodila na dlouhé procházky.
Přecitlivělost - oči se mi zalévají slzami když:
- se dítě směje
- dítě pláče
- vidím někoho s handicapem
- někdo mě pustí ve frontě
- na mě mrňous poprvé zaťukal....
... Když tohle píšu.
Alergie na mátu a celkově divné chutě a zajímavé jídelní kombinace. Přestala jsem skoro pít čaj.
Nechávám se hýčkat. Začala jsem chodit na pedikůru, kadeřníka zařazuji častěji než jednou za rok.
Lepší pleť a vlasy. Jako opravdu. Moje smíšená pleť se sklony k nedokonalostem je čistá a jasná. Pokud se dobře vyspím.
Spánek. Teď na konci to je bída, ale většinu těhotenství se mi nikdy nespalo lépe.
Čeho jsem se musela vzdát:
Módy. Investice do těhotenského oblečení je vysoká a krátkodobá. Až na pár základních kousků jsem toho moc nepořídila, protože jsem stejně vždycky vyrostla. Navíc těch pár hadříků, co jsem měla, jsem nosila pořád dokola. A nejhorší na tom je, že už mi to pak bylo jedno.
Kosmetiky. Je mi teplo a hodně se potím. Nemá cenu si na sebe něco patlat. Péči jsem nezanedbávala, ale dekorativní kosmetika opravdu přestala mít smysl.
Pěkné postavy. Opravdu nejsem spokojená s tím, jak vypadám. Navíc trpím otoky kotníků, rukou, obličeje. Hodně praskaly žilky, takže mám po nohách a na bříšku nepěkné varixy. Opravdu se těším na porod i proto, že toho hodně odezní (doufejme) a se zbytkem si doufám poradím já nebo odborníci. Také se mi zhoršil zrak a musela jsem se vzdát čoček.
Soukromí. Do jisté míry. Hodně lidí se mě ptá na váhu, sahá mi na břicho a celkově se mnou projednává věci (a má na ně názor), do kterých nikomu nic není. A to teď nemyslím blízké přátele a rodinu.
Pracovní pozice a kolektivu. Jako zdravotnický pracovník, jsem musela poměrně rychle s pravdou ven. Byla jsem přeřazena na neinfekční činnost. To znamená zvedání telefonů. A i když jsem se tím tak nějak prokousala, bylo to náročné. A moje kolegyně na mě přestaly mít čas, Přestaly mě s sebou brát na kávu nebo oběd... Sejde z očí, sejde z mysli.
Co bylo snadné:
Těšení se na miminko. Chystání kolébky, nakupování oblečeníčka, vybírání kočárku. Příprava kufru do nemocnice. To jsem dělala opravdu s radostí.
Velice snadno padly mé několikaleté stravovací návyky. Zvláště ve druhém trimestru, kdy jsem měla velké potíže s kolísajícím tlakem a moje dieta se skládala z koly a brambůrek. A jak je prorazila potopa mé nenažranosti, už je nějak nejde postavit zpět.
Odchod z práce. Jak jsem psala, chodila jsem do poslední chvíle. Na druhou stranu jsem odpočítávala dny. A když se mě včera partner zeptal, jestli mi nevadí být doma, uvědomila jsem si, že nevadí. a že se mi nestýská.
Co bylo obtížné:
Už jsem to zmínila, ale přeci jen... Ty změny mého těla. Nepřipouštěla jsem si, že naberu tolik kilo a budu vypadat tak, jak vypadám.
Rekonstrukce. Do konce tohoto týdne by opravdu měly být ukončeny všechny práce a náležitě po nich uklizeno. Ale bylo to náročné fyzicky, psychicky i finančně. Nebudu se rozepisovat o neustálém prachu a bordelu, který jeden den uklidím a druhý den tam je znovu. Jsem opravdu ráda, že se to blíží ke konci a tímto chci poděkovat všem, co nám byli oporou, přiložili ruku k dílu a pomohli. Pomoc přišla z míst, ze kterých bych to opravdu nečekala.
Letní vedra. K tomu asi není co dodat. Letošní plavková a koupací sezona mě zcela minula.
Odpočinek. Jela jsem na doraz dokud jsem mohla. Pak mě rozbolela noha a dala jsem si pauzu. Pak jsem se začala přetěžovat znova a vyřídila si záda. Teď zvládnu jen lehčí úkony, zbytek dne odpočívám a snažím se při tom necítit vinu.
Přidávám sérii domácích selfie. Omlouvám se za kvalitu, dělala jsem je hlavně pro sebe, v době, kdy jsem ještě nepsala blog a ani o tom neuvažovala.
Dnes je 13.8.2017.
Přesně před týdnem jsem měla moc pěkný den. Strávila jsem ho se ségrou a mamkou a večer s přítelem. A v noci na pondělí se narodil Tobík.
Takže těhotenství skončilo. Začalo šestinedělí, 4. trimestr a mateřství. Těhotenství mi dalo Tobíka, neuvěřitelnou úctu k sobě a k partnerovi. A k životu. Tobík je na světě přesně 6 dní a já se učím být dobrá maminka, často nevím, co mám dělat a jestli něco není špatně. Chodím se dívat do kolébky jestli dýchá. Nemůžu uvěřit, že ten drobeček, co mě ještě před týdnem šťouchal do žeber je teď tady a čeká, že si se vším poradím.
Hojím si svá zranění, starám se o něj a partner se stará o nás.
A závěrem téhle bilance bych asi napsala jen to, že ničeho nelituji. Jsem ráda, že jsem do toho šla. Měla jsem nádherný porod a mám nádherné a hodné miminko. Zbytek se nějak rozleží, zahojí, shodí a dopiluje.
