Jsem maminkou jednoho úžasného chlapečka již tři měsíce. Moc dobře vím, že to není moc a že jsem nezbaštila celou moudrost světa, ale na spoustu věcí stran mého okolí jsem už narazila a ráda bych se tady o to s Vámi podělila a těm, kteří děti nemají, ale chtějí, připojím pár doporučení.
Těhotenství a porod jsou jedny z nejtěžších okamžiků v životě každé ženy (další klišé, které je ale zcela pravdivé). Pak následuje mateřství, což beru jako nekonečnou změnu stavu, protože i když bude Tobík sebevětší a sebedospělejší, bude to pořád moje dítě.
Někdo těhotenství zvládá s nesnesitelnou lehkostí bytí. Jedna nastávající maminka vypadá excelentně i v 9. měsíci, jiná má ranní nevolnosti celý den, celých devět měsíců. Já byla tlustá, oteklá, narvaná vodou. Neustále upachtěná a v crocssech (moje bilance těhotenství ZDE).
Po porodu, kdy bylo vše nové a krásné, ale i tak trochu strašidelné a neznámé, jsem potřebovala podporu partnera a klid. Nic víc. Můj porod byl nádherný a nenesu si z něj žádné trauma, ale byl náročný. A tak, jak některé maminky jsou schopny po porodu vstát a jít domů (nebo třeba na pivo :-)), já jsem potřebovala pár dní na to, dát se do kupy (celkem 14). Přesto jsem přijímala dlouhé několikahodinové návštěvy na oddělení šestinedělí -JIP, i když bych udělala mnohem lépe, kdybych byla sama, maximálně se svým partnerem a odpočívala. Byla jsem vstřícná i po návratu domů. Souhlasila jsem s dlouhou procházkou po parku, i když jsem sotva šla, a moje miminko mi vozil někdo jiný. Tobík plakal a já prostě neměla sílu je dojít. Ale měla jsem pochopení. Vždyť Tobík je nový, malý a neokoukaný a všichni jsou na něj zvědaví...
Nikomu to neprospělo. Ani mně, ani Tobíkovi. Takže z této plejády jsem vyvodila doporučení rovnou dvě:
1. Ctěte šestinedělí
Ona to není jenom babská pověra, že má být klid (článek o šestinedělí TADY).
2. Nesnažte se nikomu zavděčit (je to nemožné), dělejte, co je nejlepší pro Vás a Vaše miminko a hlavně o tom mluvte.
Je k tomu potřeba velké odhodlání, diplomatické schopnosti na mezinárodní úrovni, a pak si stát za svým rozhodnutím.
První dny Tobíkova života byly velmi rušné. Návštěvy probíhaly téměř každý den, někdy i dvakrát. Některé byly velmi vítané, jiné méně (samozřejmě vzhledem k mé kondici). Většina přátel nám chtěla popřát mnoho zdraví a příjemný start, možná předat nějaký dáreček, potěžkat Tobíka a do hodiny až dvou se vypoklonkovat ze dveří, to bylo OK. Byli ale tací, co si z návštěvy udělali celodenní výlet a Tobíka nepustili z náručí, dokud nepotřeboval napapat (to naštěstí zvládnu zařídit opravdu jen já) nebo vyměnit plínku. Tobík z toho byl dost vyjukaný a je pravda, že já taky. Byla jsem z toho už tak unavená a frustrovaná, že jsem některým mým přátelům psala a děkovala, ale návštěvu odložila na neurčito. A po prvních třech týdnech tohoto maratonu jsem pak s Tobíkem další tři týdny prakticky společensky nevystrčila nos, abychom se oba srovnali.
Dost lidí mi nabízelo pomoc. Ať si jdu lehnout, že Tobíka pohlídají, povozí v kočárku. Napíšu to stručně, o takovou pomoc jsem nestála. Protože ať jsem byla sebevíc bolavá a sebevíc unavená (Tobík je zlaté dítě a moc probdělých nocí nebylo), byla jsem vždycky schopná se o své miminko postarat a ráda. Nechtěla jsem svého několikadenního, - týdenního i - málo měsíčního broučka pustit z očí a svěřit ho někomu pro něj zatím absolutně cizímu. (To jsou samozřejmě mé preference. A pokud to někdo udělá jinak a je s tím v pohodě, rozhodně to neodsuzuji a v některých případech i chápu.) Jen jediná osoba mi nenabízela tahat Tobíka a při tom mě poslat kamsi, ale místo toho třeba vyžehlit plíny nebo uklidit byt. A když jsem nepřijala ani to (bylo mi to blbý až za roh), tak nás všechny alespoň párkrát pozvala na krátký oběd, abych nemusela vařit. Díky, mami.
Z toho vyplývá další důležité sdělení:
3. Dítě patří k mámě.
a ještě
4. Já jsem máma, já rozhoduji.
A i když je třeba Tobík první (nejen pro mě, ale i v lecčem jiném) a já si nebyla ve spoustě ohledech jistá a některé věci úplně nevěděla, tohle za mě rozhodla intuice - Já jsem Tobíkova máma. Nikdo jiný. I když by třeba rád.
Faktem je, že jsem se stala mámou ze dne na den. Bez přípravy. Ano, bylo těhotenství a těšení se na miminko, ale to jsem nebyla máma. Neměla jsem velkou představu o tom, co bude dál po porodu. Jo, asi ze mě vypadne dítě, a měla jsem předsevzetí o tom jak budu kojit, látkovat, zpívat ukolébavky,... Prostě spoustu těch věcí, které se dají naplánovat, více či méně úspěšně. Neměla jsem ale ponětí o tom, jak mě to hodně vnitřně zasáhne. Jak se ten můj svět zvětší o obrovskou porci lásky, ale i strachu. Porodem se ve mně cosi změnilo a je pravdou, že některé věci jsem dříve přecházela nebo prostě neřešila, aby byl klid, abych vyšla vstříc.
Ale teď se to změnilo. Teď to nejsem jenom já. A to mi dává velkou sílu a sebevědomí ty věci naopak řešit a nepřecházet, protože už se netýkají jen mě. A když mi něco nevyhovuje, tak to můžu říct nebo na tom začít pracovat. A jediný, kdo se mnou může diskutovat je partner. A Tobík. Můžu si poslechnout rady a názory. Můžu se mýlit a udělat chyby. Ale rozhoduji já. A ostatní se s tím buď srovnají, nebo taky ne. Jejich škoda.
Závěrem bych chtěla říci, že jsem o tom, co jsem tady napsala hodně přemýšlela. A bylo pro mě velice těžké to takhle napsat. Hodně jsem přemýšlela, zda článek publikovat a pustit do světa. Zároveň si myslím, že Ti z Vás, co mají všechno tohle období před sebou, si rádi přečtou, že je potřeba si nastavit vlastní hranice a režim a trvat na něm, i když si zpočátku nebudete jisti. Protože přes všechnu lásku a nadšení z nového života jsou věci, do kterých si nebudete chtít nechat mluvit (a můžou být klidně jiné, než ty moje). Ale budou a Vy je nebudete chtít přecházet nebo se zavděčit, aby byl klid.
Přeji Vám proto mnoho sil a důvtipu z těchto situací vymanévrovat s co nejčistším štítem.
