Čtenářská výzva 2020: Kniha, jejíž první věta začíná zájmenem (Všichni ...)
nakladatelství Paseka
408 stran
Rodinná sága doktora Pavla Alexejeviče Kukockého datující se od počátku 20. století až do 80. let. Předmětem románu je legalizace potratu, za kterou lékař bojuje. Tato často upíraná svoboda ohrozí jeho profesní růst a způsobí rozkol rodiny. Mimo jiného i tak, že Pavel Alexejevič přijme do svého kruhu nejbližších sirotka Tomu, jejíž matka zemřela právě při jednom z nelegálních potratů.
„Úmrtní oznámení, která přicházela domů, všechna v hoři zrovnoprávňovala. Osiřelost, hlad a zima dávaly stejná práva dětem zemřelých vojáků i vězňů. Budoucnost všech lidí byla teď spojená s vítězstvím, dál jejich sny nemířily.“
Z této knížky jsem opravdu nadšená. Připravovala jsem se na náročnou a místy depresivní četbu, a byla jsem velmi příjemně překvapená. Takže hned na začátek: Navzdory anotaci, nečekejte osamocený boj renesančního doktora s těžkopádnými mlýny ruského socialismu. Téma potratu je v knize několikrát zmiňováno, ale je to věc prakticky vedlejší. Vše je zaměřeno na samotného lékaře a jeho blízké.
V příběhu jsem zaznamenala vývoj všech postav a u některých dokonce zajímavým způsobem. Vypravěč skáče od jednoho hrdiny k druhému a líčí situaci jeho očima. To dodává ději svěžest a příjemné tempo. Mozaiku 20. století doplňují kromě hlavních postav i nesčetné postavy vedlejší, které jsou s rodinou v určitém kontaktu. Líbí se mi, že když se taková postavička objeví, během pár vět zjistíte, odkud přišla a jaký bude její osud.
„Přesvědčoval všechny, že při správné úderové technice je létání pro člověka stejně přirozená činnost jako například plavání. Ostatně plavat se nikdy nenaučil. O sedm let později narazil na zlatou žílu šamanismu a nakonec odlétl daleko do jiných světů rovnou z nemocniční postele mizerné psychiatrické léčebny na kraji Leningradu.“
Kniha je rozdělena na 4 části, kdy první a třetí jsou nejobsáhlejší. Za nejzmatečnější bych označila druhou část, která je vyprávěna úplně jiným stylem s fantaskními prvky. Zpočátku byla četba této druhé části nesnadná a já si zde vzpomněla na těžkopádný snový styl Virginie Wolfové. Zpětně ale tuto část hodnotím jako velmi zajímavou a nacházím v ní souvislosti pro další střípky příběhu, který svou jinou formou nabourává.
„Místo to bylo nádherné, už jen proto, že slunce stálo v zenitu, upozorňovalo, že je poledne, a Holohlavý se radoval, že se znovu ocitl tam, kde je západ a východ, sever a jih a koneckonců i vršek a spodek. Ohlédl se a zjistil, že proláklina zmizela, že se zacelila, jako by tam ani nebyla. Holohlavý se usmál, zavrtěl hlavou - ani to nebolelo.“
Případ Kukockij má malý formát, hustě potištěné stránky a malý font. Pro někoho by mohl být náročnou literaturou. Já jsem knížku měla přečtenou za necelý týden. Při čtení jsem si několikrát vzpomněla na Annu Kareninu, byť tento příběh je úplně o něčem jiném, ta atmosféra a jazyk mi tuto klasiku připomněly.
Já osobně se k této knížce ráda vrátím, protože něco takového člověk nečte každý den. Osudy rodiny mě zasáhly, ztotožňovala jsem se s nimi a jen tak mi z hlavy a srdce nezmizí. A myslím, že Případ Kukockij se stal mojí oblíbenou knihou.
Pavla Ribárová
