1. díl ze série Velké století
nakladatelství Host
560 stran
Bratři Lauritz, Oscar a Sverre žijí v malé přímořské vesničce v Norsku. Jejich příběh začíná velkou ztrátou, která je v tomto případě pro ně přímo osudná. Otec malých chlapců se ztratil na moři a ovdovělá matka je nucená poslat syny za strýcem do města, aby se vyučili v řemesle a začali přispívat do rodinného rozpočtu. Velice záhy se přišlo na to, že trojice bratrů je nejen zručná, ale také pozoruhodně chytrá. Za pomoci příspěvků místní charity se chlapci dostanou až do dalekých Drážďan na univerzitu. Jejich úkolem je se vzdělat v technických oborech a postavit vysokohorskou Bergenskou železniční dráhu, která je prý takřka nemožná.
Cesty bratrů se však po studiích rozcházejí. Nejmladší Sverre utíká do Anglie a více se o něm v tomto díle nedozvíme. Prostřední Oscar je podveden a ze studu se odebere do Německé východní Afriky, šířit kulturu a technický pokrok stavbou železnice. Povinnost vrátit se do Norska a vyprojektovat vlakovou dráhu v Hardangerviddě připadne nejstaršímu Lauritzovi, který ji čestně přijme, přestože ho srdce táhne jinam.
„Náhle jako by se mu rozjasnilo. Vstal a vydal se k Augustusbrücke. Zastavil se uprostřed něj, křečovitě se chytil kovového zábradlí a zíral dolů do poklidného černého proudu. Bylo by to rychlé.“
Děj se odehrává krátce v Německu a dále pak současně v Africe a v Norsku. Kromě několika úvodních a posledních kapitol je vyprávěn příběh vždy z pohledu jednoho z bratří a to v Er-formě. Obě dějové linky jsou velmi zajímavé a datují se od roku 1901 až do roku 1919. Kapitoly jsou zhruba stejně dlouhé a mají okolo 25 stran. Vyprávění je plynulé, bez hluchých míst, i díky měnícímu se prostředí, které svým popisem nenudí.
„Vánice se s rámusem přihnala ve tři hodiny v noci. Vítr fičel pod střechou i v rozích domu a každé prkno vrzalo - vevnitř to kupodivu právě díky tomu působilo útulně. V této věčné vánici, která začala o Vánocích, si už na tyto zvuky zvykli.“
Osobně se mi více líbila Laurentzova dějová linka, osobnostně mi ale přirostl k srdci blíže Oscar. Z ufňukaného hocha, který si libuje v sebelítosti se z něj stal silný muž s jasným názorem na lidská práva, rasovou rovnoprávnost, otroctví a ostatní evropské národy. Obecně byl pro mě zajímavý pohled Německa, respektive Norů, kteří sympatizují s Německem, na průběh první světové války. A zároveň protiněmecké nálady po jejím ukončení.
„Déšť ustal. Nejdřív si toho Oscar nevšiml, protože z větví stromů kolem tábora kapala spousta vody. Náhle ho ale ozářilo slunce, které se vrátilo na oblohu, a jeho jas Oscara skoro oslnil, třebaže byl ve stanu. Zmocnil se ho silný pocit, že je to za nimi, že tohle období dešťů právě skončilo.“
Stavitelé mostů jsou pěkný začátek sedmidílné série. Odehrávají se v době obrovského technologického i kulturního pokroku, děj se dotkne i emancipace žen a ženského volebního práva. Těším na Sverrovu linku a další osudy všech tří bratří.
Knižní výzva mě asi trochu ve čtení pozdrží, ale tuto sérii si rozhodně nenechám uniknout. Všechny díly postupně najdete pod tagem VelkeStoletí.
Pavla Ribárová
