čtou: Klára Suchá, Miroslav Hanuš
délka: 8:30
vydavatelství OneHotBook
„Bylo mi třináct, když jsem v páchnoucím pokoji se čtyřmi lůžky, na nichž v léčebně dlouhodobě nemocných podřimovali léky omámení pacienti, zahlédla i svůj konec a pochopila, že lidé okolo mě prožili dny, které ovlivnily to, jak žijí a jací jsou dnes.“
Tichými roky se linou dvě dějové linky, dvě časové osy a dva pohledy na události, které se staly, dějí a které prožijete v budoucnu spolu s hrdiny.
První se svého úkolu osvětlit rodinnou historii se chopila Bohdana v podání Kláry Suché. Bohdana je ráda sama a je smutná. Snaží se být neviditelná a neslyšitelná. A Klára taky. Její klidný, lehce naivní hlas vás v podání Bohdanky provádí jejím dětstvím, dospíváním i ranou dospělostí. Všechny tyto etapy zvládla Klára skvěle. Zvládla úpěnlivost děvčete, zamilovanost dívky i spravedlivou zlost mladé ženy. Dodala Bohdaně jemnost, křehkost ale také houževnatost.
Druhou roli v příběhu sehrál Bohdančin otec Svatopluk v podání Miroslava Hanuše. Miroslav měl podle mě svou úlohu podstatně těžší už proto, že literární osobnost Svatopluka byla velmi složitá (naproti tomu ta Klářina se prakticky nevyvíjela).
Se Svatoplukem se setkáváme už při jeho narození před druhou světovou válkou a provázíme ho jeho mladým životem, který byl plný správného přesvědčení, zapálení pro věc a později také zklamání.
Miroslav interpretoval Svatopluka velice prostě, jak se na kluka z jeho poměrů sluší, bez velkých příkras a přesto velmi osobitě. Později se vám před očima Svatopluk zjeví jako přísný pán, plný morálky a pravidel, na které nejen dbá, ale sám je velmi úzkostlivě dodržuje.
Jednotlivé kapitoly našich hrdinů jsou od sebe odděleny melodiemi, kterými dominuje klavír a jsou mezi sebou spojeny poslední a zároveň první větou, kterou si hrdinové pomysleli - což je velice pěkný a důmyslný prvek příběhu.
„Narodila jsem se po dvaceti pěti letech manželství a vyrůstala jsem jako jedináček. Na rub jedné z mých prvních fotografií maminka napsala, že jsem zázrak a dar z nebes. Pro otce jsem byla přítěží.“
Můj dojem z poslechu byl velmi příjemný. Hlasy se doplňovaly a hodily se k postavám. Neměla jsem problém se do příběhu ponořit a začít rozplétat rodinná tajemství. Dějově ale nadšená nejsem. Přestože si mě Svatopluk získal svojí opravdovostí a zajímavou povahou, některým věcem jsem neporozuměla. Mornštajnová je navíc mistryně v líčení emocí, které doslova z knížky křičely a prosily o niternější popis. Ten se však neuskutečnil. Zároveň jsem trochu zklamaná z konce, který možná měl působit poeticky, nicméně pro mě byl uzavřený poněkud neobratně.
Pro mě se Tiché roky nejlepší knihou autorky nestaly, ale poslech jsem si opravdu užila. Ukázku si můžete poslechnout zde.
Už jste se k příběhu dostali? A jaký je váš nejoblíbenější příběh od této autorky?
Tento článek vznikl v rámci spolupráce s OneHotBook.
