Ilustrovala: Andrey Tachezy
nakladatelství Běžíliška
Dům číslo 226 na mě vykoukl z regálu v městské knihovně. Na první pohled mě zaujal nejen formát knihy, která prostě vyčnívala, ale i malebné ilustrace hned na obalu. Vědoma si pořekadla: Nesuď knihu podle obalu; jsem si ji přibrala do rychle se vršícího komínku knih, které jsem si ten den chtěla zapůjčit. Když bude hloupá, tak ji prostě vrátím.
A hloupá jsem rozhodně nebyla. Kniha má nejen krásnou obálku, ale i obsah. Jakoby pastelkou malované ilustrace jsou doplněny dobovými fotografiemi, zajímavými kolážemi a nebo třeba takovým uzemním plánem části Prahy.
Abych vás dlouho nenapínala, o čem že tedy tato knížka je? O jednom domě, který má nejen svoji adresu, ale také příběh.
Dorotka se jednoho dne v celém domě ocitne sama. Úplně poprvé. Už se začíná skoro bát, když ji osloví Pachole, které Dorotka pozná z vyobrazení na boku domu. Pachole si pak s Dorotkou vypráví. O tom, jak se kdysi žilo, pracovalo a cestovalo. Jak její babičky, maminka a tety a strýcové lumpačili před domem a jak si hráli v něm.
Celá kniha je krásně zpracovaná, zajímavá nejen pro dítě, které si dnes neumí představit obývací pokoj bez televize. I rodiče budou mít potěšení z četby a možná také přidají pár historek o tom, jací byli jako sedmiletí.
O tom, že jde nejen o povedený, ale také kvalitní kousek dětské literatury, vás může přesvědčit i získané ocenění jako Zlatá stuha 2018 a nominace na Nejkrásnější českou knihu roku 2017. A já opravdu nechápu, že jsem o ní doposud nevěděla a narazila na ni pouhou náhodou.
Vy jste o knížce věděli?
Obrázky převzaty z Beziliska.cz
