Jak jste jistě postřehli, minulý týden jsem byla pozvaná na křest knihy Velký bobek. A podle amerického úsměvu od ucha k uchu, který jste mohli vidět na mých storries, bylo zřejmé, že jsem z té nabídky byla doslova nadšená. Takže jsem sbalila kufřík, Tobínka a duchaplný výraz, a vyrazila do ruchu hlavního města.
Ten duchaplný výraz mi moc dlouho nevydržel. Nejprve jsem brzdila provoz ve voze metra, kdy jsem civěla na dveře a čekala, až se mi samy otevřou, abych pak zapomněla včas vystoupit z autobusu a přejela alespoň čtyři zastávky. Jo, v tom autobuse jsem ten čudlík taky nezmáčkla. No prostě Američan z Vysočan.
Nakonec jsem k ségře dorazila, půjčila si její svetr a spolu s Tobínkem, který to všechno trpěl bez jediné známky protestu, jsme vyrazili do Kasáren Karlín, kde samotný křest měl proběhnout.
Celá akce se konala ve vypuštěném krytém bazénu. Před vchodem vesele plápolal ohníček, u kterého seděl osamělý kovboj a drnkal na kytaru známé westernové odrhovačky. Uvnitř objektu byla kavárna s vynikající domácí citronovou limonádou, a potom samotný bazén obehnaný ochozem, který sloužil jako galerie zvířecích bobků. Samotná autogramiáda probíhala na dně bazénu, v největší hloubce - takže nic pro neplavce.
Brzy se bazén zaplnil rodiči a dětmi. Rodiče čekali ve frontě na podpis a krásné věnování od tvůrců knihy, děti si krátily chvíle buď pobíháním po ochozu okolo bazénku (Tobík), nebo výrobou vlastní indiánské čelenky (většina ostatních). A pokud jste dostali z toho všeho mumraje trochu hlad, mohli jste si upéct buřta před vchodem, právě u toho ohýnku, který nás prve vítal.
Samotný křest jsme bohužel neviděli. Tobínkovi se v bazénu přestalo líbit, protože nastala jeho večerní hodinka, a museli jsme odejít. Přesto jsme si tento tematický večer plný humoru a nadsázky užili. Potkala jsem tam spoustu známých blogerských tváří a to, že jsem se mohla večeru spolu s nimi zúčastnit, pro mě byla pocta. Takže děkuji za pozvání a fajn večer a rovnou přejdu ke knížce, o které to tady všechno je.
„Manitou není lidská bytost a není ani bůh. Je všude v nás i kolem nás. Nemluví s námi a přesto nám během života odpoví na spoustu otázek. Že vás to mate? Že nerozumíte? Ale to přece nevadí. Kde je psáno, že všemu je třeba porozumět?“
Tvůrčí trio Milada Rezková (autorka), Lukáš Urbánek (ilustrátor) a Jakub Kaše (grafik) se rozhodli, že z něčeho tak jedinečného a zázračného jako je lidské trávení udělají kovbojku. A protože to vydalo nakladatelství Yinachi, je to prostě jinačí.
Příběh Velkého bobka začíná od úplného počátku, kdy byl ještě lentilkou v sáčku se svými bratry. Jednoho dne se však staniolové nebe rozevřelo a ruka Sedícího býka ho vpravila do velké vlhké jeskyně plné vodopádů alias ústní dutiny. Tam si osedlal Mlsný jazyk, spřátelil se s náčelníkem kmene Amylázů Ptyalinem a jeho ženou Lipázou, a započal životní pouť jménem trávení.
Celá knížka je nádherně zpracovaná. Jedná se o kombinaci nápadité ilustrace a grafiky, které se vzájemně prolínají a doplňují, a výsledek je opravdu jedinečný. Nechybí zde například mapa trávení Sedícího býka, nebo různé obrázky doprovázející děj, které přetvářejí zcela správná vědecká fakta v příjemný vtip. Zároveň je zde spousta hlubokých myšlenek, které je dobré předat nejen dětem, ale si i připomenout:
„Jak se najíš, tak se vykakáš. Jak se vykakáš, tak se cítíš.“
Jak to všechno dopadne nebudu prozrazovat, i když konec je dost předvídatelný.
„Slušně řečeno výkal. Normálně řečeno hovínko či bobek. Odborně řečeno exkrement či fekálie. Vulgárně řečeno... Tak to asi všichni tušíme, ne?“
Tak se mějte krásně. Dobře jezte, dobře kakejte a nezapomínejte v Praze mačkat čudlíky na dveřích.
Howgh!
PaPi.
Tento článek vznikl v rámci spolupráce
