Na září jsem si pro vás připravila velký náklad z veřejné knihovny. Většinou, když jsem tam něco hledala, bylo to půjčené, ale tak měli další dílo od autora, takže jsem měla alespoň alternativu.
Simon Mawer - Pád (480 stran)
Rob Dewar se vrací autem domů a v rádiu uslyší o tragické nehodě svého nejlepšího kamaráda Jamieho Matthewsona. Jamie byl slavný a uznávaný horolezce, který patrně přecenil své síly a při sólovém výstupu na obávanou stěnu ve Walesu spadl. Rob, přestože se s Jamiem nevídali, se rozhodl, vydat do Walesu a nabídnout pomoc vdově Ruth a tímto momentem se začal vracet i ve vzpomínkách k Jamiemu.
Děj Pádu má tři časové roviny. První je současnost, kterou vlastně kniha začíná a asi můžu prozradit, že i končí. Druhou rovinou jsou vzpomínky Roba na Jamieho. Na jejich klukoviny, ale i později na počátky Robova lezectví a jejich milostná a horolezecká dobrodružství, která vyvrcholí náročným výstupem na severní stěnu Eigeru ve Švýcarsku. Třetí rovina se týká Diany a Meg, matek obou horolezců.
Musím uznat, že mě příběh velice bavil. Děj plynul velice svižně a nenašla jsem v knížce žádná slepá nebo hluchá místa. Někteří z kritiků brblají nad zbytečně podrobnými popisy horolezectví a terminologiemi s ním spojené. Já se k nim určitě nepřipojuji. Nejlepší částí knihy pro mě byly bombardovaný Londýn (jak jinak) a právě výstup na Eiger. Dost věcí jsem předjímala a správně, rozhodně jsem ale nebyla připravena o závěrečné překvapení.
Takže rozhodně nejsem zklamaná, knížka se mi líbila a nejspíš se k ní v budoucnu vrátím.
María Dueñas - Mise zapomnění (447 stran)
Blanca Pereová potřebuje pryč. Je neschopná se vyrovnat se ztrátou manžela, který navíc zakládá novou rodinu s novou přítelkyní. Potřebuje utéct. Nejlépe přes oceán na jiný kontinent. Proto přijímá špatně placené a nezajímavé zaměstnaní na univerzitě v Santa Cecilii v Kalifornii, aby se probírala písemnostmi zemřelého profesora Andrése Fontany. Zároveň se na univerzitě setkává s Danielem Carterem, který Fontanu dlouhé roky znal a byl jeho nejhorlivějším studentem. Během bádání Blanca nachází ve své práci nejen radost, ale i zajímavé informace, které by mohly ovlivnit dění v současné Santa Cecilii.
V knize se opět prolíná několik časových linií. Jedna je Blancy, další Fontanova a na tu navazuje Daniel Carter. Díky postavám tak zavítáme do 50. let jak v USA, tak v režimem zkoušeném Španělsku.
Tato kniha na mě tak nějak v knihovně zbyla. Brousila jsem si zuby na Čas mezi šitím, ale ta byla vypůjčená, tak jsem vzala za vděk toto. A zklamaná jsem rozhodně nebyla. Osudy hrdinů vás baví, nejsou vám lhostejné a celý příběh příjemně plyne. Konec pro mě byl dost předvídatelný, přesto jde o příjemnou pohodovou nenáročnou knihu, která vás pohladí příjemným kalifornským nebo španělským sluníčkem.
Zadie Smith - Bílé zuby (429 stran)
Prvotina autorky, která rozplétá osudy hrdinů od druhé světové války do konce tisíciletí. Setkáváme se zde s Angličanem Archiem a jeho přítelem z války, Bangladéšanem Samádem Iqbálem. Oba muži žijí v Londýně, založí rodinu a snaží se co nejlépe vychovávat své děti. Snaží se zkrátka žít normální život.
Kniha je rozdělena do čtyř částí a každá z nich je věnovaná jednomu z hrdinů a/nebo lidem, kteří ho bezprostředně ovlivňují. Také je většinou z jeho pohledu vyprávěna. Všechny části se prolnou, rozvinou a opět prolnou, aby vyústily do jedné posluchárny, kde probíhá přednáška o genetické modifikaci přítomné myši.
Víceméně zajímavá kniha. Prolíná se zde několik osudů dvou spřátelených rodin. Vidíme zde neuvěřitelnou zabedněnost a zbabělost, ale také obrovskou odvahu, přátelství a lásku. Pro mě bylo velmi zajímavé se podívat do pocitů a myšlenek přistěhovalců, kteří jsou cizinci v zemi, která je pouze toleruje, ale nepřijímá a zároveň jejich děti jsou více či méně integrovány a odcizují se zase svým rodičům a tradicím, ze kterých pocházejí. Také důvody a pohnutky pro vstup do extrémní náboženské organizace jednoho z hrdinů jsou zajímavé a stále aktuální.
Přesto přese všechno, ač byla kniha pěkně napsaná, nečetla se mi dobře, děj neubíhal a já se musela do čtení dost nutit. Svůj podíl viny na tom může mít drobounký font a nahečmané řádkování. Za mě zatím nejslabší knížka od Zadie Smith.
A co jsem četla Tobínkovi?
Roald Dahl - Karlík a Továrna na čokoládu (vydání z roku 1992, 120 stran)
ilustrace Jan Paul
Karlíka jsem znala ve filmovém podání. Viděla jsem obě filmová zpracování. Jak z roku 1971, tak i slavnější z roku 2005. Víc se mi líbila ta novější verze a možná i proto, že manželka Roalda Dahla Felicity byla na filmaře velmi přísná, co se týče ústupků od děje.
Teď ale ke knize. Byla vynikající.
Příběh byl rozdělen do 30-ti krátkých kapitol, které jsme před usnutím četli po dvou. Tyto kapitoly byly doplněný ilustracemi, které na dnešní dobu nejsou asi úplně povedené. Kniha jako taková se četla krásně, akorát jsem moc neocenila dlouhé písničky Umpalumpů. Ale tak patří to k tomu.
Závěrem bych asi chtěla dodat, že je mi líto, že jsem jako dítě znala tradiční české a německé pohádky a tento svět Roalda Dahla mě úplně minul. Nejpíš tuto a třeba i další knížky od autora domů pořídím, protože jak jsem psala výše, byla radost to číst.
Lyman Frank Baum - Čarodějná země Oz (183 stran)
2. díl
ilustroval Jiří Běhounek
Já chtěla původně Čaroděje ze země Oz ale asi jsem se v knihovně nějak překoukla nebo nevím, prostě jsem vzala tohle a s Tobínkem jsme to přečetli.
Děj se odehrává v zemi Oz a začíná u Tipa, kterého vychovává zlá čarodějnice Mombi. Jednou ji chce Tip polekat a sestrojí panáka s dýňovou hlavou a nastraží jí ho do cesty. Mombi tuto lumpárnu prohlédne a tak panáka oživí a slíbí Tipovi, že ho na druhý den promění v mramorovou sochu. Na to Tip popadne Honzu Dýni a od Mombi uteče.
Čarodějná země Oz navazuje na Čaroděje nejspíš dost volně. Dokazuje to fakt, že kniha byla napsaná poměrně dlouho po vydání prvního dílu a také proto, že jsem nepocítila při čtení nějaký deficit, co se týče děje. Tip se během děje setká s Glindou, Plecháčem i Hastrošem - hrdiny prvního dílu, ale dobrodružství mají své vlastní, i když se o čarodějovi několikrát během děje zmiňují.
Co se knížky týče, četla se poměrně dobře, ale nic moc zajímavého se tam nestalo. Toto je jeden z těch příběhu, kdy je v něm mnoho povyku pro nic a řešení máte celou dobu před nosem. Pořád se někam chodilo a zase šlo zpátky. Přesto byl příběh poměrně nepředvídatelný. Celkově chválím autorovu představivost, stejně tak jako představivost ilustrátora. Nicméně surealistické ilustrace, které příběh doprovázejí, jsou opravdu strašidelné a děti od četby spíše odradí. Děj byl rozdělen do 24 kapitol, každá kapitola měla okolo osmi stran a v každé kapitole jste nalezli jednu nebo dvě ilustrace.
Jak jsem byla nadšená z Továrny, tak Země Oz mě úplně neočarovala, ale přesto se k prvnímu dílu vrátím a doplním si ho. Už teď ale nechápu, co na tom všichni mají. Třeba ale změním názor.
To je za září vše a já už tady mám další náklad z knihovny na říjen, tak jsem zvědavá, jestli to všechno stihnu přečíst.
Mějte se krásně.
