Nedám mu okamžitě to, na co ukáže.
Nenechám ho opravovat telefon kladivem.
Když hází s jídlem, tak mu ho vezmu.
Zavřu dveře na balkon, protože je venku chladno.
Nenechám ho vytahovat z myčky špinavé nádobí.
Chci ho přebalit, oblíknout nebo svlíknout.
...
Tyto a další činnosti mohou, ale taky nemusí způsobit scénu, která vypadá následovně: Doširoka otevřená pusinka, z očí se stávají jen úzké šikmé štěrbinky, tvář rudne, protože Tobík zadržuje dech, aby pak měl sílu k plačtivému řevu, který přijde vzápětí. A pak ještě nesmím zapomenout na slzy jako hrachy a válení se po zemi. Je vám to povědomé?
Tobínek se začal vztekat a musím říct, že mě to dost překvapilo, čekala jsem válecí scény okolo třetího roku. A jako všechny pokroky v jeho psychomotorickém vývoji i vztekání přišlo postupně.
Chvíli jsem to úplně nedávala. Ne nadarmo je nejnepříjemnější zvuk na planetě dětský křik a pláč. Když ale začaly být výstupy častější, kladla jsem si otázky, co teda mám dělat.
Teorií je mnoho. U nás doma by se třeba nešlo daleko pro pořádný mácanec. Někde probíhalo i zchlazování studenou sprchou. V Německu jsem viděla na jedné benzínce poměrně působivou scénu asi 6-ti letého hocha, který vystřílel všechen kalibr od válení a plazení se po zemi, přes házení všeho, co bylo po ruce, až po věšení na tatínkovu nohu. Otec nehnul ani brvou a dítě absolutně ignoroval. Uznávaná českoněmecká psycholožka Jiřina Prekopová doporučuje pevné objetí. Jak jsem řekla, teorií je hodně a přesný návod na dítě jsem u porodu neobdržela. Nakonec jsem zabrousila na stránky Pavly Koutské, jejíž Uvolněné rodičovství mi bylo sympatické (odkaz na recenzi knihy je ZDE). Tato paní je totiž nejen odbornice, která své názory opírá o spoustu let studia a klinické praxe, ona je taky maminka tří dětí. Malých dětí - takže rozhodně ví, která bije.
Vztekání batolat má podle ní 3 hlavní příčiny.
1. Dítě testuje hranice.
Vysvětlení je následující: Jako miminko dotyčný lumpík nemohl nic. Teď je ale mobilní, dokáže se pohybovat po bytě, třeba si i stoupnout a někam dosáhnout, brát věci, ... Z úplné bezmoci je tady moc a to naprosto opojná. Nutně však narazí na i určitou hranici. A to bolí.
Pokud se dítě vzteká z této příčiny, je dobré neustupovat, krátce vysvětlit a pak celou scénu ignorovat (průměrná vztekací scéna prý trvá asi 3 minuty). Pokud byste ustoupili, hrozí, že dítě velice rychle zjistí, že si může určitě věci vyřvat, protože když mu to zakážete příště, scéna vás nemine, jen bude s o dost větší intenzitou.
U nás je to tak, že když Tobík spustí, můžu mu vysvětlovat horem dolem, není to nic platné. Myslím, že mě ani nevnímá, jak je úplně zaseklý. Nechám ho tedy vyvztekat, a když jsme z nejhoršího venku, začnu vysvětlovat.
Nepředstavujte si ale, že to ve všech situacích zvládnu takhle s klidem a rozvahou. Když jsem ve stresu, nepohodě, unavená apod., taky toho mám plné zuby. Tobínka pacifikuji v postýlce a jdu se na chvilku vydechnout. A taky hodně pomůže procházka. I kdybychom měli jít jen ven s odpadem nebo do pekárny pro housky. Prostě změníme prostředí a je to všechno takový lepší.
Každopádně záchvatů z této příčiny začalo velmi rychle ubývat a už jsou opravdu jen výjimečné. Tobínek poměrně rychle pochopil, že tudy cesta nevede. Neříkám, že se to nemůže změnit, ale zatím to takhle je.
2. Je přetažené
Má hlad. Je unavené. Nebo dokonce nemocné. Batole prý nedokáže kontrolovat svoje emoce. A předškolní děti hledají příčinu své nespokojenosti ve vnějším světě, místo toho, aby si řekly, že by chtěly sváču. V tomto případě je nutné všechny potřeby naplnit (co se týče jídla a pití), zklidňovat, a pak třeba i ustoupit.
Jdeme se ségrou na procházku, naše děti spí v kočárcích. Tobínek neobvykle dlouho. Už se vracíme domů, když se z kočárku ozve řev. Ségra dá do kočárku kousek housky, ale po pár krocích houska nikde a další řev. Situace se opakuje, a pak zjišťujeme, že houska se válí opodál na zemi. Přemýšlím, co mám dělat. No asi má hlad a housku nechce. Nabízím tedy Tobínkovi kapsičku. Tu vysaje asi za dvě vteřiny. Pak ještě jednu od ségry. Tu vysaje za tři. Řev neutichá a já už vytahuji nosítko. Vysvětluji Tobínkovi, že už v bříšku jídlo má, jen si to ještě nestihl uvědomit a že za chviličku budeme doma a dostane oběd. Uchlácholila jsem ho v nosítku a byl klid.
3. Vyžaduje naši pozornost
Tak to se mi taky stává docela často. Potřebuji něco dodělat, třeba oběd a Tobínek vymrzuje a zlobí. Třeba se hrabe v odpadcích, i když ví, že to dělat nemá. Ale dělá to. Proč? No protože si tím získá moji pozornost.
V tomto případě vysvětluji a snažím se ho zabavit například otevřením tajemné zásuvky v lince, kterou může vykrámovat. nebo ho třeba na chvilku posadím do dětské židličky a nasměruji ji tak, aby viděl, co se kde dělá. Když můžu svoji činnost přerušit, tak to udělám a třeba se s ním chvilku honím po čtyřech. Ale připouštím, že v této situaci, taky nejsem občas schopná zachovat chladnou hlavu. Zvlášť, když třeba spěchám, nebo se mi Tobík věší na nohy, když držím v rukách horký hrnec.
A to je o vztekání malých dětí z mé strany asi vše. Já tedy v tomto výčtu vidím nejednu domácí situaci.
Informace jsem čerpala a zesumarizovala z článku Jak srovnat dítě (odkaz ZDE) a Agrese není zlá (odkaz ZDE) z portálu Rodiče a děti. A na těchto stránkách jsou další zajímavé články, tak mrkněte a třeba se v lecčem inspirujete.
Také budu ráda, když se se mnou podělíte o nějaký vztekací příběh, případně jak jste z toho vybruslili.
Mějte se krásně a přeji pevné nervy.
PaPi
