Dočteno červen: Beedliho bajky a Lichožrouti

Tento měsíc jsem měla v knihovně opravdu šťastnou ruku. Červnová nálož knih mě opravdu bavila a dokonce jsem se přistihla, že jsem až litovala, že Tobík usnul a nemůžeme číst dál. Tak jdeme na ně.

Joanne Kathleen Rowlingová - Bajky barda Beedliho (124 stran)

ilustrovala Joanne Kathleen Rowlingová

z původních run přeložila Hermiona Grangerová, svými poznámkami doplnil Albus Percival Wulfric Brian Brumbál

Bajky Barda Beedliho je tenounká sbírka pěti pohádek, které zná nejedno kouzelnické dítě. Je to také velmi milá, ale důležitá odbočka od hlavního děje slavné kouzelnické ságy. Ke každé bajce následují odborné poznámky z pera nejslavnějšího a nejmocnějšího kouzelníka všech dob, které odkrývají historii nejen světa kouzel, ale i Bradavic samotných.

Na Bajky barda Beedliho mi padl v knihovně zrak tak nějak náhodou. Jsem fanouškem harrypotterovské ságy a určitě bych byla ráda, kdyby se Tobínek také ponořil do světa plného kouzelných formulí, hůlek a famfrpálu. Tak jsme začaly něčím jednodušším - kouzelnickými pohádkami.

Každá bajka je obsáhlá asi na 10 stran a doprovázená drobnými ilustracemi přímo od slavné autorky. Jak už to u bajek bývá (mudlovských i kouzelnických) dobro zpravidla vítězí a zlo je po zásluze potrestáno. Z každé bajky tedy nenásilně a bez zbytečného moralizování vyplývá nějaké poučení.

Poznámky profesora Brumbála jsou zajímavé. Dovídáme se, že některé bajky byly přebásněny, protože poučení, které z nich plynulo, se úplně nehodilo do krámu leckteré kouzelnické rodině. Jiné se dochovaly takřka beze změn po šest století. Každopádně jde o příjemné zpestření a rozšíření povědomí o kouzelnickém světě.

Knížku jsme s Tobínkem přečetli raz dva. Samotné bajky se svou délkou hodí tak akorát jako pohádka před spaním, k čemuž byly i určeny. Četli se dobře a obsah mě bavil. Ale jak už jsem psala výše, jsem fanda. A od toho se to asi odvíjí. Poznámky profesora Brumbála jsem si přečetla sama v klidu, když Tobík usnul.

Za mě jsou bajky příjemným rozšířením knižní ságy.

Pavel Šrut - Lichožrouti (232 stran)

ilustrovala Galina Miklínová

Na Lichožrouty jsem byla upřímně zvědavá. Celá tahle série i s filmem mě totiž dost minula. Přesto jsem o nich věděla i slyšela a zajímalo mě, jestli ten povyk, který lichožrouti způsobili opravdu stojí za to. A stojí.

Hihlík a jeho dědeček bydlí u hudebníka Egona Vavřince, který hraje na křídlovku tak krásně, že mu lidé odpustí, když si splete pohřeb se svatbou. A velký šéf Tulamor se svými dvěma syny žije na půdě vily patřící profesorovi Kadeřábkovi, který celý svůj život zasvětil bádáním a odborné práci o lichožroutech. Příběh se začne komplikovat ve chvíli, kdy oba páni domácí zjistí, že nebydlí úplně sami.

V 70-ti kapitolách, kdy každá kapitola je asi na dvě až čtyři strany, je vylíčena charakteristika a život dvou lichožroutích rodinek, jejich eskapády, starosti, radosti a podivnosti. Příběh je humorný a vlastně i tak trochu detektivní. Kapitoly na sebe tedy navazují a jsou příjemně krátké tak, aby se dal příběh kdykoliv přerušit. Každá kapitola je nadepsaná pěknou ponožkovou ilustrací. V knize jsou i další celostránkové obrázky, ty ale moc děj nedoplňují, protože znázorňují přečtenou situaci s několika stránkovým zpožděním. Nejvíc mě ale bavila malovaná podkolenka na stránce vpravo dole. Jejím postupným ujídáním je znázorněno, jak daleko jste se už příběhem prokousali a kolik ještě zbývá do konce.

Už se těším na pokračování této lichožroutí série a vážně uvažuji o jejím zakoupení do naší domácí knihovničky.

A to je za červen vše. V pondělí jdu do knihovny pro další nálož knih, tak snad nebude všechny zase pro děti a mládež.

Mějte se krásně a užívejte prázdniny.

PaPi

#Albatros #ČtemeDětem #Dočteno