Hodně se mě ptáte na to, jak to teď máme se spaním.
A je pravda, že Tobínkovo spinkání během dne se změnilo. Už to není malé miminko, které by si dalo každé dvě hodiny dvacetiminutového chrupíka. Už je to pořádný chlapisko, a tak má během dne spánky dva. Jeden je okolo deváté hodiny dopoledne a druhý asi po druhé hodině odpoledne. Pokud je šlofíček kratší než 40 minut, vstane takříkajíc zadečkem napřed. Vzbudí se do pláče a celkově je podrážděný a bez nálady. Jakmile se ale délka odpočinku přehoupne přes tuto hranici a aspiruje k 60 minutám i déle, je z Tobínka usměvavé sluníčko. Odpočinutý, veselý a připravený mi vyrabovat kdejakou skříňku nebo se honit za balonkem.
Uspávání a ukládání se taky za všechny ty měsíce dostatečně dobře zajelo. Během dne si usne v kočárku nebo nosítku, pokud jsme venku, a to teď jsme docela často. Pokud jsme náhodou doma, zpozoruji jeho ospalost (kňourání, mnutí očiček) dám ho do postýlky a odcházím. Většinou tam do pár minut odpadne. A když ne, tak se vrátím a chvilku tam s ním počkám.
Odpoledne pravidelně odpadám s ním. Jdeme si odpočinout spolu ke mně do postele. On si tam tak lumpačí a já ležím a mám zavřené oči. Najednou Tobík zapíchne nos do matraček a spí. Jako když z něj vytáhnu baterky. A je fakt, že v tu chvíli někdo vytáhne baterky i ze mě, protože během minuty usnu taky.
A to je opravdu velká moudrost, která mi funguje na 100% a o kterou se tady s Vámi ráda podělím: Spánek je nakažlivý.
Opravdu. Mám to otestováno i z dob, kdy byl Tobínek úplně malé miminko. Z dob, kdy mi padala hlava únavou a on byl zrovna na vrcholu své aktivity... Uvázala jsem si ho do šátku nebo položila do kolébky u postele, zklidnili jsme se a usnuli spolu. A funguje mi to dodnes.
Co se ale týče nočního spánku a buzení, nezměnilo se od jeho 4 měsíců prakticky nic.
Schéma je následující:
Tobínka ukládám po osmé hodině. Někdy trochu dříve, někdy později, jak okolnosti dovolí. První budíček je obvykle mezi půl desátou a půl jedenáctou. Další je po půlnoci, okolo třetí ráno, po páté a v sedm teda vstaneme.
Kromě toho, že jsem servaná (jak dlouho, že jsem to nespala déle, než tři hodiny?), je moje hlavní palivo jídlo s vysokými dávkami cukru (takže to, jakou mám pleť není moc velké překvapení). Také je problém si vyjít večer ven bez toho, abych lítala domů a zpátky kvůli kojení (tak jsem to třeba dělala na plese). A proto, že kojení je o tom, že by mělo vyhovovat mě i Tobínkovi, rozhodla jsem se po rozhovoru s dětskou lékařkou, přestat v noci kojit.
Tady bych se s Vámi všemi, co chcete kojit třeba méně nebo úplně přestat, chtěla podělit o dvě věci. První z nich je, že se pro to musíte rozhodnout, myslet to opravdu vážně a neustoupit. Ta druhá, že to je náročné. Pro obě strany.
V tomhle mi Patrik vyšel neuvěřitelně vstříc. Od pátku do neděle si zřídil nocleh u Tobínka v pokojíčku. A zatímco jsem si užila komfort velké postele v tiché ložnici, on mezitím vstával k Tobínkovi. Utěšoval ho, nabízel vodu a dudlík, zkrátka vysvětloval, že maminka přijde, ale až ráno. Dohodli jsme se totiž, že pokud pro mě vyloženě nepřijde, nebudu do celé věci zasahovat.
S Tobínkem jsem si o tom (v rámci nevýchovy) promluvila. Řekla jsem mu, jak to mám a jak bych to potřebovala jinak. Taky jsem mu řekla, že to neznamená, že bych ho snad měla méně ráda. Zkrátka, řekla jsem mu toho hodně a on na mě hleděl chvilku vážně, chvilku šibalsky... Tak uvidíme.
V pátek jsme Tobínka normálně uložili. Dala jsem mu pusu, popřála dobrou noc a bylo. Já šla spát po desáté hodině. Měla jsem dvě skleničky vína na kuráž, přesto jsem byla trochu nervózní. Místo, abych si v posteli četla, tak jak jsem to dělala snad od té doby, co jsem se naučila číst a do doby než jsem měla dítě, byla jsem po tmě a snažila se vše zaspat. Alespoň mě netlačil culík, se kterým spím od Tobínkova narození.
První koncert byl asi v půl jedenácté. Držela jsem se zuby nehty, ale asi po deseti minutách (nevím to zcela jistě, protože ten čas ubíhá prostě jinak) byl zase klid. Pak jsem se sama od sebe vzbudila asi v půl třetí. Obvyklá Tobíkova doba. Však se taky do půhodiny ozval. Jakmile si to s tatínkem odbyli, znovu jsem usnula. Pak už mě po páté vzbudil Patrik a já šla tomu našemu robátku dát předsnídani.
Smál se na mě a byl opravdu moc rád, že mě vidí. A i když jsem si tu noc, kdy jsem mohla spát bez přerušení (poprvé po opravdu dlouhé době) vlastně vůbec neužila a byla jsem snad ještě unavenější. než kdybych s Tobínkem vstávala, jakmile jsem viděla ten jeho vysmátý obličej, věděla jsem, že je všechno v pořádku, že se máme pořád rádi a že jsme se spolu domuvili.
Úplný happy end se ale nekoná.
Jakmile jsme si v pondělí s Patrikem vyměnili role, Tobík se zase začal mlíčka dožadovat. Dokonce se začal i vztekat a nebylo možné ho uklidnit. Vztekle kolem sebe mával ručičkama, odmítal lahvičku nebo dudák a prostě řval. Na chvilku se uklidnil, když jsem s ním chodila, ale jakmile byl odložen, ať už do postýlky nebo ke mně do postele, spustil na novo. Tyto výlevy mohly trvat asi 20 minut, každé dvě hodiny. Po tři noci.
Teď je pro mě malá výhra to, že odpadlo jedno buzení, okolo desáté večer. Jinak je vše při starém a já vstávám dle stálého harmonogramu. Tedy každé dvě hodiny. Podám Tobínkovi dudlík, chvilku ho hladím po zádech a jakmile slyším pravidelné oddechování, vrátím se do postele. Jak to bude pokračovat dál nevím. Ale horší to snad nebude.
A takhle to máme teď se spaním.
Mějte se krásně.
PaPi
