Na Slovensko jsme se už vypravovali během mého těhotenství. Po několika letech cestování se tam totiž usadil můj táta a na pár dní nás pozval. Nakonec jsme plány odložili, protože jsem měla drobnou komplikaci v těhotenství a nechtěla jsem v té době na delší dobu opouštět město nebo dokonce stát. Pak se narodil Tobínek a nepřicházelo v úvahu nějakou dobu cestovat takhle daleko. Ale na krátké výlety jsme se s Tobínkem vypravovali. Do Vysokého Mýta, Letohradu, Orlických hor a také vlakem do Prahy. Teď nadešel čas vypravit se za dědečkem.
Nejprve pár cestovních info, pokud Vás zajímají:
Protože je Slovensko jiný stát, musela jsem Tobínkovi zařídit pas. Pas je platný na pět let, fotografii nepotřebujete, protože si ho tam vyfotí a ani otisky prstů Tobínkovi nesnímali. Již si nelze dítě napsat do pasu, jako to šlo v minulosti. A celá tahle sranda stojí 100 Kč. Dítěti lze pořídit i dětskou občanku, která platí ve všech zemích EU + pár dalších spřátelených (jako třeba Island) a stojí 50 Kč. Protože má pas docela dlouhou platnost a člověk nikdy neví, co mu život přinese za příležitosti, rozhodla jsem se právě pro něj.
Tobínkovi jsem nic speciálního nebrala. Počasí mělo být stejné jako tady v Pardubicích, tedy slunečné a poměrně teplé. Přesto jsem jsem ještě vytáhla merino kukličku a silné ponožky jakože co kdyby, ale nakonec jich nebylo třeba. Nebylo třeba ani Espumizanu a nosní odsávačky, ale taky jsem je brala. Pak už jen dostatek oblečení + něco navíc, kdyby se Tobík zašpinil a košík s nejoblíbenějšíma hračkama. Novinkou v kufru byl opalovací krém. Je od Eucerinu, neobsahuje minerální faktor (díky tomu je vhodný pro děti od 3 měsíců), nedělá fleky, je vysoce voděodolný a navíc v akci. Ve vybraných lékárnách je o 100 Kč lacinější. Já ho kupovala asi za 470 Kč. Krém jsme díky slunečnému počasí využili.
Tak teď k tomu cestování.
Měli jsme naplánovanou cestu do Helpy v Nízkých Tatrách, která je vzdálená asi 450 km. S Patrikem jsme se rozhodli, že vstaneme časně a využijeme Tobínkova spánku a dopoledního dochrupíku na maximum. Chtěli jsme vyjet ve 4 ráno. Den před odjezdem jsme to změnili na 4:30. No, realita byla 4:50. Tobínka jsem přebalila, nakojila, zabalila do deky a přendala do vajíčka. Než jsme dojeli do Vysokého Mýta natankovat (znalí vědí), klopila se mu víčka a po natankování usnul. Další krátká zastávka byla za Moravskou Třebovou (v Mejtě neměli dálníční známku) a pak delší zastávka za Olomoucí (asi 7 hodin ráno). Tam proběhlo i protažení, prokopání, oblékání (vyrazil jen v bodyčku a ponožkách, abych ho nebudila oblékáním) a nějaká ta svačinka. Já si dala Americano od Costa Cofee, Tobínek kapsičku a mlíčko a Patrik obložený housky, co jsem připravila.
Další cesta ubíhala v poklidu až do Žiliny. Tam jsme trochu bloudili. Navigace nás nechala na holičkách a ukazatele stály za houby. Potřebovali jsme jet směrem na Liptovský Mikuláš, ale přestože si myslím, že to je velké město (31 000 obyvatel), žádná tabule na něj neukazovala. Jenom na Poprad. Za to ale na každé křížovatce a všemi směry. Až mě to přivedlo na myšlenku, že všechny cesty nevedou do Říma, ale do Popradu. Celou situaci neusnadňoval ani Tobínek, který se začal kroutil a kňourat a já od Žiliny až do toho Liptovského Mikuláše zpívala, až se auto otřásalo. Před Liptovským Mikulášem jsme si tedy vybrali další dlouhou pauzu (asi 10:45). Tobínek se válel na travičce (pokaždé, když pod něj dám deku, podložku nebo cokoliv, okamžitě se odkutálí mimo), okouzloval tam ostatní cestující a spokojeně papal. Další cesta byla přes nádherné hory a v pohodě. Tobínek se zase ukonejšil do spánku (tentokrát poledního) a my okolo dvanácté dorazili do cíle naší cesty.
Asi Vás napadá, co Tobínek celou cestu dělal. Jak už jsem naznačila asi do sedmi hodin spal. Pak byl asi hodinu a půl vzhůru. To si hrál s hračkami, co jsme mu vzala s sebou. Sám si je vytahoval z krabičky nebo ožužlával. Umí se velmi dobře zabavit sám. Pak znovu chvíli podřimoval a po desáté hodině se začal dožadovat přestávky. To jsme mu umožnili, jakmile byly vhodné okolnosti a místo k zastavení. Další spánek na něj přišel chvíli po jedenácté, takže když jsme přijeli do Helpy, vlastně jsme ho vzbudili z jeho poobědové siesty. Tím, že jsme vyrazili časně, jsme si hodně pomohli. Cesta nebyla komplikovaná, provoz plynulý a Tobínek spinkal.
Během pobytu u táty jsme podnikli takovou krátkou tůru ke studánce a byli se taky mrknout na salaš, odkud jsme si přivezli ovčí sýry. Chlapi si šli zastřílet, zatímco já trochu chytala bronz a odpočívala. Tobínek se tam pěkně rozplazil a vše, co měl v dosahu bylo podrobeno jeho důkladnému zkoumání. Dost to tam tátovi přerovnal.
Na zpáteční cestu jsme vyrazili v úterý ráno. Včas a dokonce jsme to zvládli díky časnému odjezdu a asi i tím, že byl svátek, ještě lépe a rychleji. Stavěli jsme pouze dvakrát. Jednou na Slovensku a podruhé zase u Moravské Třebové. Tobínek většinu cesty prospal. Pak teda zase v Mejtě natankovat a na oběd k babičce.
Fakt, že to bylo náročné asi nemusím zmiňovat. Po příjezdu domů jsme všichni zapadli do pelíšků a dospávali. A jak se stalo mojí tradicí i v den po té moc nevystrkuju nos ven a odpočívám za zvuku automatické pračky.
A to je z našeho prvního mezinárodního výletu asi vše. Jsem ráda, že to Tobínek takhle ustál, protože když zvládl takovouhle cestu autem, letadlo bude úplná brnkačka.
Ještě pár poznatků z cesty.
Kvalita silnice byla lepší u nás (!). Na Slovensku jsme jeli po dálnici jen kousíček a silnice vedoucí přes hory byly v dost špatném stavu. Bylo vidět ale hodně oprav a budování dalšího kusu dálnice, takže se to třeba v dalších pár letech zlepší.
Vždy jsme zastavovali na benzínových stanicích. Všechny disponovaly přebalovacím pultem a dostatečným počtem ubrousků, košů a někde i dezinfekčních ubrousků. Buď byl pult součástí toalety, nebo to byla zvláštní místnost. Vždy toto místo bylo čisté a za vstup na WC s miminkem jsme neplatili. Personál na čistotu těchto míst opravdu dbal, takže posílám velké díky.
Také mi bylo příjemné, že čerpací stanice u dálnice kolem sebe měly větší parkoviště, stolečky s posezením a čisté zelené plochy, na které jsem mohla rozprostřít bundu a Tobínka tam položit.
Co se týče policejních hlídek, slovenští kolegové byli přeci jen pilnější a omajáčkované autíčko na nás čekalo v každé třetí dědině, kterou jsme projížděli. Zastavili nás ale naši čeští policajti ve Valašském Meziříčí. Kontrolovali, jestli nejsme po flámu. Když ale viděli spícího Tobínka, jen pozdravili a nechali nás jet dál.
Ještě mě napadla poslední poznámka: Na výlet jsme nebrali kočárek a vlastně nám ani nechyběl. S Patrikem jsme se v nošení Tobínka střídali a protože jsme neabsolvovali žádnou velkou turistiku, zvládli jsme to všichni.
