Pokud byste za mnou šli po ulici, asi byste si mysleli, že jsem blázen, nebo přinejmenším trpím samomluvou. Ano, pořád něco žvaním a není to zrovna do neviditelného handsfree. Často se bavím prostě s Tobínkem, který je usazený u mě v klokaní kapse (čti nosítko), koulí očima po všem možném a občas navazuje s neznámými kolemjdoucími oční kontakt s úsměvem, který dokáže zlepšit den. Pořád mu něco vyprávím. Kam jdeme, co tam budeme dělat, koho tam potkáme nebo kdy se vrátíme domů. Taky mu říkám, co všechno musíme zařídit a občas ho poprosím, aby mi připomněl, co mám koupit nebo kde se zastavit.
Poslední dobou se s Tobínkem bavím nejen o složení obědového příkrmu, ale začínám mu i vysvětlovat a žádat ho. Zkrátka se s ním domlouvat.
Tobínek už není takový knedlík jak býval. Nejen, že se přetáčí a pivotuje, ale také celkem slušně couve (lépe než maminka) a plazí. Když má vhodnou motivaci (mobilní telefon, miska s nachos) je velice vynalézavý v tom, jak se k dané věci může dostat.
Jednou z těchto věcí je naše obýváková palma Prokop. Prokop stojí na zemi, tyčí se asi metr a půl vysoko a hledí si svého, přesto je jím Tobínek naprosto fascinován. Pokud nemá v kalíšku vodu, ve které by se cákal, jistojistě má v květináči hlínu, kterou lze ochutnat, rozsypat a rozmatlat si ji po obličeji a oblečení. A ty zelený stonky taky nejsou k zahození, že. Párkrát na sebe kytku strhl. To pak byl doma najednou takový divný klid - Tobík na něčem dělá.
Několikrát jsem mu vysvětlila, ať k Prokopovi nechodí. Že se mi to nelíbí, dělá mi nepořádek, umaže se, kytičce se to taky nelíbí a mohla by umřít. Navíc teď musím každých 10 dní Prokopa postříkat proti breberkám, které chytl Bůh ví kde, takže prostě nechci, aby u něj byl. Nebudu tvrdit, že jsem mu jednou řekla, co si nepřeji a proč, a on si ho okamžitě přestal všímat. Ale myslím si, že moc dobře ví, že ho má zakázaného. Dneska, když jsem viděla, jak si zase dost rafinovaně hledá cestu ke květináči, aby si v něm mohl vymáchat ten svůj jazýček, jsem mu připomněla mou žádost, aby si kytky nevšímal. No a on se mnou začal kňouráním a pohledem (hodila jsi moje nejoblíbenější chrastítko do kanálu) diskutovat. Tenhle souboj jsem vyhrála z pozice silnějšího - nepomohlo domlouvání, prostě jsem ho přemístila. Ale mám za sebou i pár malých vítězství duševních, čili po domluvě, kdy si Tobínek dal říct a prostě si začal hrát s něčím jiným.
Dalším takovým příkladem byla domluva ohledně sezení. Tobínkovi táhne na 12 kilo a život by se mi opravdu hodně zjednodušil, kdyby se začal sám posazovat. Navíc jedna bloggerka, kterou sleduji a má syna přesně o jeden den staršího než je Tobínek už v InstaStories hlásila, jak se pěkně poprvé posadili. Bylo mi to líto. A tak jsem si o tom s Tobínkem promluvila. Bylo to něco v tom smyslu, že na něj nechci tlačit, ale že by mi moc pomohlo, kdyby si začal sám sedat. Vyjmenovala jsem mu k tomu dost výhod, které se změnou toho stavu přímo souvisejí, a pak to nechala na něm. Tobínek si opravdu druhý den sám sedl. Bez opory rukou. Sice se po chvíli převážil na stranu jako hruška, ale zkusil to. Teď trénuje hlavně do sedu na patách a bočního sedu, ale věřím, že až si naposiluje ty správné svaly, brzy bude se mu to podaří.
Mohla bych říct, že to byla náhoda, já si to ale nemyslím. To, že tahle teorie není úplně neprůstřelná, dokazuje i moje následující zkušenost.
S Tobínkem jsme se vypravili do Černé za Bory vyřídit likvidaci auta. Je to pro mě dost z ruky a cestu jsem odkládala, jak to jen šlo, ale už jsem to prostě potřebovala vyřídit, tak jsem strčila Tobínka do kočárku, nastoupila do autobusu a vyrazili jsme. Celou akci na odboru dopravy jsem měla vyřízenou opravdu rychle a protože bylo pěkné počasí, zpáteční cestu jsem chtěla jít procházkou. Tobínek ale mé nadšení z procházky nesdílel a po poměrně krátké době se rozeřval. Nepomohlo domlouvání, prosby, zpívání, kojení, krmení, polohování kočárku (nosítko neproběhlo, bylo doma). Chtěl prostě jen nést a po chvíli plakal i při tom nošení. Těch šest kilometrů, kdy jsem v jedné ruce držela řvoucího Tobínka a ve druhé postrkovala kočár, bylo dlouhých. Asi ve třech čtvrtinách cesty už mi docházely síly a nervy měly na kahánku,. Dala jsem Tobínka zpátky do kočárku, že už ho prostě neunesu. Měli jste vidět ty pohledy kolemjdoucích, když jsem si vykračovala se řvoucím dítětem. Nejhorší matka na světě, fakt.
Cestou domů jsme ještě museli vyzvednout pas. Když mě paní úřednice viděly (a Tobínka slyšely), proběhlo vše opravdu v rekordní rychlosti. Už jsem se psychicky připravovala na poslední úsek cesty, když v tom najednou ticho. Tobínek nejen, že přestal zničeho nic plakat, začal se i na jednu slečnu, co šla směrem s námi po ulici, smát. Dokonce od ní dostal kompliment, jaké to je krásné a hodné miminko...
Nevím, co mu bylo. A fakt jsem se s ním nedomluvila. Ale v životě se občas s lidmi nedomluvíte, i když byste moc chtěli...
Přesto to budu zkoušet dál. Výsledek bude asi zřejmý až za pár let (možná i desítek), ale to nevadí, tak nějak věřím, že to má smysl. Myslím si, že miminka jsou šikovná a chytřejší než mnozí dospělí. Nejsou to živé panenky, které nikomu a ničemu nerozumí a vyplatí se s nimi na hodně věcech domluvit.
Mějte se moc pěkně. A užijte si teplé počasí.
PaPi
