Jsme nemocní

Už jsem si začala výskat, jak jsme pěkně a vlastně bez úhony s Tobínkem tu první zimu přečkali. Až na dvě rýmičky, které se během pár dní zklidnily bez nějaké cílené léčby nebo zásahu doktora, jsme byli s Tobínkem zdraví a v docela dobré kondici. Chodili jsme ven skoro každý den, pokud to počasí dovolilo a střídavě při tom využívali kočárek i nosítko. Dokonce jsme bez úhony přečkali i těch pár dní s extrémními mrazy.

Ale teď, když je jaro ve vzduchu, na nás padla rýmička jak vyšitá.

Začalo to takovým profňukaným odpolednem. Přijel se na nás podívat ze Slovenska můj táta a Tobínek toho dne byl mimořádně nespokojený. V noci měl spát u nás v ložnici, protože jsem dědovi na přespání půjčili pokojíček. Ze spaní však začal pokuckávat takovým tím produktivním kašlem a ráno, místo abych doprovodila tátu na registr motorových vozidel, jsem se vydala k doktorce, aby si Tobínka raději poslechla, když budou ty dlouhé svátky. Vlastně jsem tam zašla spíš pro kontrolu a svůj klid, že to jako nic nebude. Proto mě překvapilo, že měl Tobínek při poslechu nález na průduškách. Tobínkovi byl odebrán stěr z krku a laringu, dostala jsem pokyny, kdy co nejrychleji vyjet do nemocnice (což mě teda hodně vyděsilo) a s předpisem na inhalátor jsme jeli domů. Příští kontrola zítra.

Hlavou mi proběhla vzpomínka, na den, kdy jsme se s doktorkou bavili o rozšiřujícím očkování na Pneumokokovou a rotavirovou infekci a já sebejistě tvrdila, že Tobínek žádné speciální očkování nepotřebuje, že to přežije. Tak doufám, že jsem se nepletla.

Celý den byl takový nosící, tulící a spinkací. Tobínek nechtěl moc papat, spíš jen kojit a poponášet a já mu to dopřávala. Hodně spinkal a když se probudil, byl v dobré náladě a hezky se na nás na všechny smál. Vlastně vůbec nemocně nevypadal, dokud se tedy nerozkašlal. Ráno po deváté jsme vyrazili na kontrolu už i s tatínkem a naštěstí se dočkali dobrých zpráv. Tobínek sice prodělává zánět průdušek, ale virového původu. Kultivace byla čistá a poslechový nález o chlup lepší. Takže samé dobré zprávy... To jsem ale netušila, že to nejhorší je ještě před námi.

Noc ze soboty na neděli byla kritická.

Tobínek nemohl skoro dýchat. A ani já ne. Nejspíš ta viróza skočila i na mě. Pokaždé, když se vzbudil na papání, měl problém znovu usnout. Hlasitě naříkal a já nevěděla, jak mu pomoci. Vzala jsem si ho do náručí, chodila s ním po pokoji, houpala a konejšivě ho poplácávala po zádíčkách, dokud se neuklidnil, ale jakmile jsem ho chtěla položit zpátky do postýlky, rozplakal se a vše začalo nanovo. Byla jsem unavená, nemocná a přiznávám, ztrácela jsem nervy. Tobínka jsem litovala, ale zároveň jsem si připadala politováníhodná sama. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy byl Tobínek ještě úplně malé miminko a chtěl spinkat u mě v náručí. Jak jsem ho nosila v šátku a když jsem si taky potřebovala odpočinout, prostě jsem si s ním pololehla-polosedla a byla schopná takhle usnout. A přesně tohle jsem udělala. Podložila si na gauči v pokojíčku záda, dala si Tobínka na prsa a odpočívala. Rozhlížela se po pokoji, ve kterém díky světlům z blízké železnice nikdy není úplná tma a snažila se usnout. A možná bych si tu vzájemnou blízkost užívala a vychutnávala, ale bylo mi zle. Byla jsem unavená a Tobík slintal a smrkal do mého pyžamového kabátku. To nevadí, hlavně že je spokojený... Pak se ještě trochu probral, řekl „táta“ a zalomil to úplně. Překulila jsem ho vedle sebe, a taky usnula. Za dvě hodiny se to celé opakovalo.

V neděli jsme oba hodně spali. Tobínek prospal skoro celý den i noc a já toho využila a taky se snažila vyležet. V pondělí jsme vynechali koledu a i když bylo venku nádherně a měli jsme dovoleno jít na krátkou vycházku, ještě jsem zůstali doma.

V úterý jsme vyrazili na další kontrolu. Tobínkovi se viditelně ulevilo, a tak jsem si myslela, že poslechový nález bude o dost lepší. No, ale nebyl. Pokračujeme v inhalování a v klidovém režimu. I když to už jde trochu těžko, protože Tobínek se opravdu cítí lépe, v očích má tisíc lumpíků a neví, co by všechno nevyvedl. Já už jsem se taky zotavila a i když jsem zesláblá a unavená, začínáme se vracet k našemu dennímu režimu.

Tak nám držte palce, ať jsme co nejdříve úplně fit. A můžeme si pořádně užívat jara, které konečně dorazilo.

PS: Už došlo i na „máma“.

PaPi