Leden je u konce a já tady pro Vás mám souhrn literatury, kterou jsem zvládla za celý měsíc přečíst. Zvládla jsem, tři vánoční dárky, jeden rest z minulých Vánoc a jednu knížku z knihovny.
Co se týče knihovny, chodíme tam s Tobínkem asi jednou až dvakrát za měsíc. Musím říct, že pardubická knihovna docela drží krok s dobou a všechny knížky o výchově, bezplenkové metodě a třeba o mobilitě miminka, které jsem si chtěla přečíst (ale přišlo mi zbytečné je kupovat), jsem tam našla. Také tam půjčuji knížky Tobínkovi. Dětských knih je k dostání mraky, ale nejsem si jistá jejich kvalitou. Proto si nejprve knížku půjčím a po přečtení se rozhodnu, jestli ji potřebujeme mít doma.
A teď teda ty knížky.
Otvírákem letošního roku byla Šlehačková oblaka od bloggerky, influencerky a maminky Terezy Salte. Můj dojem z nich je k nahlédnutí v článku Dočteno: Šlehačková oblaka.
Další knížkou, kterou jsem si několik měsíců přála je sbírka povídek od Nathana Englandera O čem mluvíme, když mluvíme o Anně Frankové.
Jak jsem se k ní dostala
Tuhle knížku jsem si nepřála náhodou. Před asi třemi lety jsem narazila v Levných knihách na Dceru sněhu od Eowyn Ivey a slupla ji jak malinu. Byla to nádherná knížka o životě na Aljašce a musím říct, že se dostala do mých top knih, které jsem kdy přečetla. Bylo mi dost líto, že jsem ji opomíjenou vytáhla z Levných knih a pátrala, jestli se o autorce třeba něco nedozvím nebo jestli toho nenapsala víc. No a zjistila jsem, že Dcera sněhu byla nominována na Pulitzerovu cenu za literaturu v roce 2013 spolu se Synem správce sirotčince (kterého jsem asi o dva roky později taky vylovila z Levných knih) a O čem mluvíme, když mluvíme o Anně Frankové. Chtěla jsem je přečíst všechny, protože když něco tak úžasného jako Dcera sněhu nevyhrála, tak ty další knížky musí být přeci úplně nejvíc, ne?
Můj dojem
Jak už jsem psala jde o soubor osmi povídek. Ty jsou mezi sebou propojeny hlavně brilantním jazykem a tématem židovství. Jde o povídky historické i současné, vyprávěné dětmi i seniory. Povídka O čem mluvíme, když mluvíme o Anně Frankové byla mrazivá a možná do jisté míry ovlivnila mé vnímání druhých. Nevím, jestli je tahle kniha pro každého, ale mně se opravdu moc líbila. Jednotlivé příběhy byly zajímavé (připouštím, že některé více, jiné méně), rozepsané asi na 20 stran a různorodé. Kniha se četla hbitě a vlastně byla za sedm večerů dočtená.
Celkové hodnocení: 80%
Jeden z mých loňských vánočních restů: Fiona McFarlane - Noční host
Co vím o autorce - nic
Něco o knížce
Podle Amazonu by mělo jít o velice pozoruhodnou knihu. A já souhlasím. Děj se odehrává v plážovém domku na australském pobřeží. V tom domku bydlí Ruth a její kočky. A přestože je Australanka, většinu svého mládí trávila na Fidži, na které teď ostatně hodně vzpomíná. Jedné noci měla Ruth pocit, že je v domě tygr. Následující den, když se dívá z okna na moře, uvidí Fridu - státem pověřenou ošetřovatelku, která jí přišla na pomoc. A tím vlastně příběh začíná.
Můj Dojem
Tahle knížka je svým způsobem jedinečná v tom, že je v ní zachycen totální rozklad zdraví (tělesného i toho duševního) a zároveň obrovská moc, kterou pečovatelky nad svými klienty mají. Hlavní hrdinka Ruth mi byla velmi sympatická. Jednalo se o starou, ale velice elegantní dámu. Ruth byla milá a soběstačná. A přestože byla možná trochu osamocená, rozhodně nepotřebovala, aby se o ni někdo staral.
Přestože je děj originální, knížka se mi moc dobře nečetla. Nebylo to takové to napětí, jak to dopadne. Naopak jsem věděla, kam děj směřuje už v půlce. Pak jen zbývalo se tím marastem prostě pročíst až do úplného konce. I když některé pasáže byly zajímavé, dost často jsem listovala knížkou a počítala, kolik stránek zbývá do konce kapitoly.
Celkové hodnocení 65%
A co jsem četla Tobínkovi před spaním?
Jiří Kahoun - Příběhy včelích medvídků
ilustroval Ivo Houf
Já si je vždycky pletla s Broučky, teď už tu chybu neudělám. Ale také to byl Večerníček, ne? Toto vydání se Albatrosu neuvěřitelně povedlo. Knížka obsahuje 26 příběhů, které jsou rozepsány asi na stránku a půl jednoduchým jazykem, srozumitelným hlavně pro menší děti. Každý jednotlivý příběh je prostý, má spád a je celkem rychle přečtený, takže jako pohádka na dobrou noc ideální. Každá pohádka má také nádhernou ilustraci k ději. V knize navíc najdete 4 písničky, i s notovým zápisem, které si můžete zazpívat, případně zahrát, pokud to umíte a máte na co. Včelí medvídci mají i několik pokračování, na která určitě také postupně dojde. Takže jakmile Tobínek začne trochu více vnímat, co mu čtu, knížkou obohatím rodinný fond.
Tatínek není k zahození, napsal Arnošt Goldflam. Další vánoční dárek pro Patrika - tatínka, aby mohl Tobínkovi před spaním číst.
Ano, hlavní postavou patnácti tak trochu pohádkových příběhů je tatínek. Arnošt Goldflam si tyto příběhy vymýšlel pro svou dceru, pak je sepsal, doplnil vlastními ilustracemi a vznikl tatínek. A pro velký úspěch je k dostání i pokračování.
Tatínek se dostává do tak trochu neřešitelných situacích, ze kterých samozřejmě vybruslí a vypluje naprosto bravurně a jen tak mimochodem při tom zachrání celý svět, jedno království, maminku nebo třeba cestující v letadle. Autor v knize přímo komunikuje s malými čtenáři a i pro rodiče zábavně vypráví jednotlivé tatínkovi hrdinské činy. Každý příběh je napsán na čtyři až pět stran (počítáno i s ilustracemi) opravdu líbivou češtinou. A každá kapitola je zakončena větou: Tak už jděte spát, ať jste zítra tak šikovní a silní jako ten váš tatínek. Dobrý, ne?
A to je za leden vše. Dokonce jsem toho zvládla maličko víc, než bylo v plánu. Takže když mám náskok, zkusím se vrhnout na něco objemnějšího.
Co máte rozečteno vy?
