Mateřská dovolená v polovině ledna skončila a já se s nástupem na rodičák vracím tak trochu do života, který jsem vedla před Tobínkem. Začala jsem si pomalu ale jistě plánovat své aktivity tam venku, v tom širém světě, který vidím za oknem, když u něj stojím s Tobínkem v náručí a čekám na poobědový békanec (a s tím spojené poblinknutí toho, co mám zrovna na sobě).
Prvním takovým come backem byl návrat na hormonální jógu.
Vlastně jsem tam šla jako doprovod s kamarádkou a tím si připomněla, jak skvělé to bylo. Každé pondělí si na sebe udělat čas, vyprázdnit hlavu, protáhnout tělo a pracovat jen se svou myslí.
Na hormonální jógu jsem začala chodit v létě minulého roku, jako že třeba rychleji otěhotním (což se vlastně stalo). Po závěrečné meditaci jsem byla vždy jako znovuzrozená, usměvavá a uvolněná. Prostě se mi tam začalo líbit a chodila jsem tam ráda.
Když jsem se s kamarádkou domluvila, že tam zajdeme, dělala jsem to hlavně pro ni, jako že budu gardedáma. A abych pravdu řekla, moc se mi nechtělo. Prostě jsem se teď půl roku popelila doma s Tobínkem a byl pro mě nezvyk se vypravit někam bez něj. Ale už jsem to slíbila. Do tašky jsem naházela pár věcí, dala Patrikovi potřebné instrukce a vyrazila (se zpožděním) na setkání.
V komorním jógovém studiu se toho moc nezměnilo, což bylo dobře. Hodina byla příjemná a já během cvičení pomyslela na Tobínka možná jen dvakrát (až jsem měla trošku výčitky). Cestou zpátky jsme spolu šly kousek procházkou (na mobilu žádná zpráva ani nepřijatý hovor), ale když jsme se rozloučily, já nasadila zběsilý úprk k domovu, že na mě určitě čeká plačící dítě, co má hlad. Vlítla jsem do bytu jako velká voda a co nevidím? Patrik si v klidu dělal něco na počítači a byl úplně v pohodě. A Tobínek? Byl vykoupaný, přebalený a spořádaně spinkal ve své kolébce. Ani o pohádku nepřišel. Usnul bez mlíčka jen s pár doušky vody a dokonce se vzbudil až v jedenáct večer, takže dal nejspíš bezmléčný rekord.
Bylo to poprvé, co jsem byla takhle dlouho pryč. A těším se až to zase zopakuji.
Co jsem dlouho odkládala a už mě také konečně dohnalo bylo usednutí za volant. S řízením jsem měla vždycky potíže. Neřídím ráda. Za volantem jsem nebezpečná, nepředvídatelná a zbrklá. Jsem zkrátka takový ten řidič, kterého neradi potkáváte na silnici. A když už teda jo, tak ho rychle předjedete (když jste slušný) nebo vytroubíte a ukážete neslušné gesto (když jste tak trochu primitiv). Kdybyste mě o půlnoci vzbudili, vysvětlím vám z rukávu jakoukoliv křižovatku, ale když jsem za volantem, v hlavě se mi vybaví jenom modlitbička a přání, aby se nade mnou někdo slitoval a dal mi přednost.
Na to, abych neřídila jsem měla skvělou výmluvu. Těhotenství. A pak mateřství.
Teď už mi ale výmluvy tak nějak došly a protože bylo potřeba odvézt auto do servisu, vyrazili jsme s Tobínkem autem na výlet. Já jako řidič, on jako závozák, do asi 20 kilometrů vzdáleného servisu se specializací na Alfy.
Venku lilo a byla zima. Zamkla jsem přední airback a usadila Tobínka ve vajíčku na sedadlo spolujezdce. Seřídila si posez, abych viděla do zrcátek, nastartovala a vzpomněla si, jak se zapínají světla a stěrače. Tobínek byl nejprve u vytržení ze všech knoflíků, páček a vůbec z faktu, že vlastně sedí vpředu. Ale jakmile jsem nastartovala, zaměřil svou pozornost hlavně na mě. Nebetyčně zíral a možná mě tím i trochu znervózněl. Většinou, jak se ozve motor, tak to je jako když se z něho vytáhnou baterky, prostě usne. Ale teď na mě vyvaloval ty oči, co má po mě, a sledoval každý můj pohyb se zatajeným dechem. Naštěstí mu to takhle vydrželo asi jen do Svítkova. Pak nejspíš zhodnotil, že mu bezprostřední smrt nehrozí, zakousl se do lva a usnul.
Když jsme ale o pár dní později vyzvedávali auto, pohoda z minulé společné jízdy se neopakovala. Bylo brzy ráno, ještě tma a Tobínkovi se v autě prostě nelíbilo a plakal. Já se mu nedivím, mně se taky chtělo být doma v pelíšku, ale nesměla jsem to přeci jako rodič na sobě nechat znát. Takže cesta zpátky probíhala tak, že já jela jako blázen, abychom z toho auta co nejdříve vypadli, do toho štelovala mlhovky a topení a ještě u toho z plna hrdla a úsměvem zpívala Pec nám spadla.
Nechápu, jak jsem to všechno ustála. Asi jsem prostě věděla, že si musím poradit sama, nebo co.
Ještě zbývá pravidelněji běhat, zvládnout měsíc s Whole30, jít si do butiku koupit nové kalhoty (a doufám, že to bude přesně ta velikost, kterou jsem měla před porodem) a sebrat odvahu a vyrazit na CrossFit (to bude hodně bolet a možná poteče i krev, ale bude to úplně nejvíc) a budu v hodně podobném nasazení jako před otěhotněním. A moc se na to těším.
Jaké jste měly po porodu strašáky Vy? Taky Vás do řízení museli nutit, nebo to šlo samo?
Přeji úspěšný pracovní týden.
PaPi
