Je toho příliš. Prostě se to tak stalo. Po Vánocích a svátcích jsem potřebovala trochu oddych, který se tak úplně nekonal. Už jsem měla najetý nějaký systém a řád, jak stíhat sebe, Tobínka a ještě se postarat o to, aby bylo doma čisto a co jíst. Ale jak už to tak ve vývoji miminka bývá, včera není dnes a co je dnes, může být zítra jinak.
Tobínkův režim se začal měnit a já za tou změnou zavlála jak trenýrky na Hradě.
První změna se udála vlastně hned po svátcích. Tobínek se začal v noci budit každou hodinu. Nebudu Vám tady popisovat, jak jsem se cítila, protože to ani nejde. Tohle jsem potřebovala vyřešit. Spát se prostě musí. Znovu jsem se prodírala horou rad ať už babských nebo novodobých. Naději jsem viděla v umělém mlíce, které bych Tobínkovi občas podala. Od rozhodnutí u mě není daleko k činů, a tak jsem ještě téhož dne stála v drogerii a držela v ruce krabici Nutrilonu. Vážila jsem všechna pro a proti, říkala si, že já na Sunaru vyrostla a až na ten svůj lepek vedu docela plnohodnotný život, že je spousta maminek, které prostě svoje mlíko nemají, že když dám dítěti Sunar, nejsem automaticky špatná matka...
Pak jsem se zhluboka nadechla a vrátila ji do regálu. Prostě to nešlo.
Do toho jsem se opravdu opřela do příkrmů. Zavedla jsem druhý příkrm a důsledně trvala na tom prvním. Více o příkrmech v článku
Vždy, když jsem se přiblížila k Tobínkovi s bryndákem a lžičkou,reagoval jako bych měla v rukou obří injekční stříkačku. V jeho očích byl nejprve úlek a potom děs. Ten obličej, který provázel většinu mých kulinářských kreací asi nikdy nezapomenu. Myslím, že takhle přesně jsem se tvářila já, když mě v první třídě nutila družinářka v jídelně sníst játra. Nešťastně a s odporem. Nebudu to tady prodlužovat, naše společné stolování končilo hlavně usedavým pláčem, Tobínkovi se koulely po tvářích slzy jako hrachy a uklidnil se většinou až když dostal svůj příděl mlíčka. Pak jsme se většinou oba zhroutili, vyčerpáním do postele. Kde si občas dovolím trávit svůj čas s knížkou nebo krátkým šlofíkem.
Další změnou byl Tobínkův neklid i přes den. Hodně reagoval na změny prostředí, na lidi kolem sebe. Vše nejlépe prozkoumával z mého náručí, což v přeneseném slova smyslu znamená, že jsem začala nosit na rukou skoro celý den. A chraň Bůh, ho odložit. Myslím, že v těch dnech jsem si posunula mnohé fyzické limity. Třeba taková kapacita mého močového měchýře, se rozhodně navýšila. Asi je na místě otázka, proč jsem ho nedala třeba do šátku. Napadlo mě to. Ale on v něm chtěl být třeba tak 10 minut a pak se zase kroutil ven. A pak zas dovnitř a pak ven... A takhle furt dokola.
Vrchol nervozity přišel asi v pondělí. Měla jsem pozvanou ségru s neteřinkou a kamarádku s její holčičkou. Představa byla taková, že se děti budou vzájemně žužlat, koulet a kamarádit a maminky si dají na chvíli nohy nahoru, budou mít volné obě ruce na míchání Kara a jedení dortíku. Realita se té představě nepřiblížila ani na tisíc mil. Vstala jsem velice brzy, abych tady stihla uklidit a vyvětrat následky oprav v rámci rekonstrukce, které se Patrik den před tím rozhodl uskutečnit. Tobínek samozřejmě nelenil (spinkáním v kolébce by mohl o něco přijít) a svým naříkáním si vyžádal moji pozornost. Vyžadoval ji i při čištění zubů, oblékání se a chystání na návštěvu. A když návštěva přišla, tak při dělání kávy, při servírování zákusků... Prostě jsem ho nemohla na chvilku odložit, aby nespustil. Takže já lítala od nezalitýho kafe k miminu a zase zpátky. Nepomohlo dát spinkat, papat, nic, jen nosit. A když přestalo fungovat i to nošení, museli jsme prostě všichni ven do zimy, abychom svá miminka uspali. Tobínek to zalomil první. Únava nasčítaná z několika ranních vstávání, neustálého vyžadování pozornosti, nejen Tobínka, ale i ostatních, nedostatku nočního spánku a přerušení poledních šlofíčků na mě začaly být velice brzy znát.
Už jsem toho byla plná a bylo toho prostě příliš.
Tobínek je milionové miminko a mám obrovské štěstí, že je tady s námi. Láskou bych ho snědla, ale v tu chvíli jsem byla opravdu vděčná, za kousek čokolády a hrnek kafe, který jsem si mohla vychutnat, zatímco ségra hopsala s Tobínkem po mámině obýváku.
Zuby to byly. Teda, tak si to vysvětluji to tulící se plačtivé chování. Tobínkovi se začaly prořezávat zuby. A hned dva najednou. Chudák.
Potřebovala jsem na chvíli prostě vypnout, nechat o sebe pečovat a trochu se dobít. Rozhodla jsem se, že se objednám ke kadeřníkovi. Moje vlasy (myslím ty, co mi ještě na hlavě zbyly) potřebují nový sestřih a péči. Stejně jako já. Vzala jsem telefon, domluvila termín, hlídání a začala se těšit. Na tomto místě bych vám ráda nasdílela nějakou fotku, kde jsem odpočatá, rozesmátá a s novým pěkným sestřihem. Byla by to taková ta Insta vizitka, jak vlastně je všechno úplně v pohodě, všechno zvládám levou zadní a ještě s prstem v nose. Že mi neujížděj nervy, nikdy.
Kadeřnice se ale nekonala. Tobínek noc před tím začal chrochtat a pokašlávat a nevím, jak je to možné, ale uhnal si rýmu jak trám. Nevím, jestli jste to někdy viděli nebo zažili, ale vytahovat kojenci z nosu rýmu není teda žádný terno. Abych to upřesnila, většinou u toho řve, jak tur. Strávili jsme celý den v peřinách, kde jsme si četli, blbli, jedli a spali. Na všechny domácí práce jsem se vykašlala a prostě tam byla pro něho, protože to je asi to, co tenhle týden potřeboval. Tobínek i přes to, že nemohl pořádně dýchat, byl v dobré náladě a pořád se na mě smál (když jsem teda netahala tu rýmu) a já pod tím jeho řehotem úplně roztála.
Kdybych mu měla odpustit vraždu, udělala bych to. Ale ono nebylo co odpouštět.
Abych tady jenom nekňourala... Udělala jsem si radost a Tobínkovi vlastně taky a pořídila si konečně ergonomické nosítko. Je od Kibi a je úžasné, hlavně v tom, že Tobík si může vzpomenout klidně každou minutu, jestli se chce nosit nebo ne, jen ho do toho zapnu a je vystaráno. Odpadá uvazování a dotahování šátku, prostě cvak cvak a je to. A už si to ozkoušel i tatínek.
Takže jsem FAKT hodně unavená, mám ze vší tý čokolády hnusný čelo a vlasy pořád padaj, ale asi jsem si na to zvykla (ZASE!) a funguju dál. Sice mi povážlivě natékají mandle, ale funguju. A asi mi to nebudete věřit (protože já tomu věřím jenom stěží), jsem šťastná.
PHOTOS by Juki
