Ježíšek už je za námi.
Pamatuji si jako dítě, jak jsem se na TEN DEN těšila. A jak vůbec neutíkal. Když konečně nastala ta správná chvíle, nastrojila jsem se a s trochou nervozity (přeci jen jsem neměla celý rok v pokojíčku bezchybně naklizeno) jsem usedla ke štědrovečernímu stolu. Pod talířem jsem měli penízek nebo kapří šupinku a podávala se polévka s játrovými knedlíčky a kapr/řízek s bramborovým salátem. Na stole nikdy nesměla chybět sůl a pepř, miska s čočkou, cibulí a česnekem a ošatka plná ovoce. Hlavně jablek, která se po večeři rozkrajovala. A cukroví, které jsme si konečně mohli dát, ale nikdo najednou neměl chuť. Pak mamka jako zmizela v obýváku, odkud byl slyšet nejprve šramot a potom zvoneček.
A my tam se ségrou šly a nevím, jak jí, ale mně se tajil dech.
První co jsme uviděla, byl ozářený stromeček, který jsme pečlivě nazdobily a pod ním dárečky. Jako nejmladší z rodiny na mě připadal úkol rozdávat dárky a já hledala a nahlížela na největší z nich, a přála si, aby tam bylo moje jméno. Po rozdávání jsme se dívali na pohádku a šli té kouzelné noci spát.
A když už jsme se ségrou odrostly dětským pyžámkům, vzaly jsme na sebe kabáty a čepice a vyrazily do města. Před radnicí se zpívala Rybova Mše vánoční a všude bylo spoustu lidí. Kavárny a restaurace byly otevřené a všichni se tam scházeli s přáteli a známými, ať plánovaně nebo jen náhodou.
Boží hod byl vždycky takový magický. Převalovala jsem se po probuzení v pelíšku a přemýšlela, zda to byl všechno jen sen nebo jsem opravdu dostala všechny ty dárky. Byl to takový líný den, kdy se nic nemuselo. Ani mamka nevařila, protože byly zbytky. K snídani jsme měli cukroví nebo vánočku. Nebo vánočku s cukrovím. Seděli jsme u pohádek a prostě nic nedělali.
Čím jsem byla starší, tím víc se měnily i Vánoce. Nejen, že jsem přestala věřit na Ježíška, ale začala jsem čím dál více vnímat nervozitu hlavně z mamčiny strany. Předvánoční období pak často bylo ve znamení křiku a hádek. Nikdy jsme se ségrou neudělaly žádný uložený úkol dostatečně perfektně, což bylo (hlavně v pubertě) provázeno ostrou slovní přestřelkou. Často tyto rozepře přetrvaly až ke štědrovečernímu stolu, kdy se mamka najednou snažila o dokonalé Vánoce. Jako kdyby se vánoční atmosféra dala nastolit cvaknutím vypínače. Je jasné, že to nefungovalo. Hlavně já měla kyselý obličej a v podvědomí stále nedávnou (a hlavně úplně zbytečnou) hádku o čistotě v koupelně.
Ale jako dítě jsem měla Vánoce moc ráda. Sice jsem nikdy neměla originální Barbie od Mattela, ani LEGO (i když jsem po obou toužila, a jak), ale tak co, přežila jsem to. To kouzlo Vánoc tam bylo i tak.
Letos se ten Ježíšek vyvinul trochu jinak. Byl to první Tobínkův Ježíšek a také první společný samostatný Ježíšek u nás v novém bytě.
Takže jak to vlastně letos všechno bylo.
23. prosince
Dle tradice u mě v rodině se den před Štědrým dnem strojí stromeček. Jako aby nás Ježíšek našel. Strojíme ho vždycky se ségrou. Věšíme na něj ozdobičky staré, co si já pamatuji a možná ještě starší. V pozadí je puštěná nějaká pohádka nebo první Harry Potter a samozřejmě uždibujeme cukroví.
Letos se nás tam sešlo poprvé víc. Já a můj partner a Tobínek, ségra a její partner Jirka a Nelinka. A samozřejmě mamka. V pozadí nám šla Láska nebeská a já se ségrou rozkládaly opelichanou umělou jedličku, které chybí u stojánku jedna noha. Obvykle stromek podkládáme knihami. Jednou z těch knih byl i kapesní atlas hub, protože pod pořádným stromem má být houba (poznámka Jirky, ze které jsem šla do kolen). Rukou nám prošly oblíbené ozdoby, i ty, které jsem já vlastnoručně vyráběla ještě ve školce, strhla se drobná šarvátka jestli budeme dávat zlaté mašle nebo červené a rozhodování, která špice se hodí lépe.
Bylo to krásné.
Tatínkové si hráli s dětmi, pilo se lahodné víno, baštilo cukroví a mamka udělala i jáhlového kubu. Nakonec jsme si předali dárky, které samozřejmě rozbalíme až na Štědrý den. Pak jsme se ještě stavili v obchodě pro pár posledních maličkostí, včetně rybky a jelo se domů.
24. prosince
Byl tu den D. Dnes přijde Ježíšek.
Dárky už jsem měla zabalené a naaranžované pod stromečkem (na překvapení si budeme hrát až příští rok). K snídani jsme si dali palačinky. Dopoledne jel Patrik pro včera u mamky zapomenuté cukroví a ještě pro dárky na poslední chvíli. Já si hrála s Tobínkem před televizí, ve které běžely pohádky.
Po obědě (zelňačka) si dal Tobínek šlofíčka a jen co se vzbudil, vyšli jsme si všichni s kočárkem na procházku. A pak tu byl večer s ním přípitek, večeře, zvonění na zvoneček a rozdávání dárků. Tobínek ležel pod stromečkem a my seděli na zemi kolem něj. A i když jsme letos dostali spoustu pěkných dárků, ten největší byl právě Tobík, jak tam tak ležel na dece v pletených kaťatech, cumlajíc si prstíky a pozorujíc hlavně blýskající se ozdoby a světýlka stromečku.
Hračky, které dostal velmi důkladně ožužlal, ale na vláčkovou dráhu se ani nekoukl, s tou si hrála hlavně maminka. Pak už toho na něj bylo opravdu hodně, a tak jsme ho po všech těch prožitcích uložili do kolébky. Se skleničkou vína sledovali Anděla páně a užili si zbytek Štědrého večera spolu.
25. prosince
Ráno jsme zaspali. Vzbudil nás Tobínek, který jako přesně nastavený časovač dává každé dvě hodiny znamení, že je čas k jídlu. Všichni jsme se vymotali s postýlek, sbalili plno věcí a vyrazili směr Letohrad, kde prababička (partnerova babička) pořádala každoroční rodinný oběd. Sjelo se nás tam alespoň patnáct. Po obědě následovala procházka, hráli se karty a kulečník. Já se hlavně věnovala Tobínkovi a povídala si s Patrikovými tetami a prababičkou.
Později odpoledne jsem si vzala Tobínka do šátku a sešla se s kamarádkou, kterou jsem moc ráda viděla. Měli jsme si toho tolik co říct, ale čas byl neúprosný a zima se do mě zakusovala... Zkrátka budeme se muset brzy zase někde sejít.
26. prosince
U prababičky jsme přespali a přejeli k druhé prababičce do Dolní Dobrouče. Také na oběd. Byla z nás nadšená. Ona jediná vlastně Tobínka ještě neviděla. V ten den se hraje i v místní tělocvičně turnaj v malé kopané pod záštitou Kamila Vacka. Je to pěkná tradice. Sejdou se přátelé a příbuzní, zvednou se z gauče od televize a dělají takovou malou fotbalovou radost. My tam letos nešli ani na pokoukání. Není to místo, kde by mi bylo s miminkem úplně pohodlně.
Odpoledne jsme vyrazili domů, abychom si trochu oddychli a odpočinuli, ale dlouho jsme se tam neohřáli.
29. prosince
Opět jsme naskládali pár svých a Tobínkových věcí a vyrazili. Tentokrát směr Vysoké Mýto, kde nás čekalo pár dalších setkání. Nejprve kávička a zákusek s kamarádkou a poté výtečný oběd s partnerovou rodinou. A odpoledne opět Letohrad a setkání s druhou částí rodiny.
Přes všecka přátelská přijetí a pohostinnost už jsme toho měli s Tobínkem dost a byli unavení. Na něj bylo spoustu nových vjemů a lidí a neustálá změna prostředí. Pro mě bylo náročné hlavně noční vstávání, které navíc nebylo v domácím zázemí.
Ještě nás čeká Sylvestr a pak se to snad všechno vrátí do starých kolejí, plných pyžam, dopoledního pelíškování a mazlení.
Doufám, že jste si všichni užili tu kouzelnou vánoční atmosféru a těšíte se na pravou Silvestrovskou párty.
Máte do nového roku nějaká předsevzetí?
Každopádně si ten následující rok užijte. Ten Nový i nový.
