Každý rok před Vánoci, nemám dárky, uklizeno, umytá okna a napečeno jen symbolicky. Každý rok jsem se tím docela zabývala a připadala si kvůli těmto nebo jiným nesplněným úkolům horším člověkem, ženou, partnerkou.
Letos je tomu všechno jinak. Možná je to tím, že jsem doma, možná tím, že jsem nějak vnitřně smířená sama se sebou. Možná jsem si uvědomila, že ty nemožné úkoly si nastavuji jen já sama ve své hlavě a jejich neuskutečněním nenaplňuji pouze vlastní očekávání. Nebo jsem se možná naučila lépe organizovat čas...
Prostě letos je to v poklidu a v pohodě. A letos to jsou také první svátky, kdy budeme tři.
Všechna vánoční světýlka a dekorace jsou rozvěšené. Stromeček nám provoněl celý byt. Mimochodem letos ho máme poprvé přichystaný před Vánoci, většinou jsme ho měli až na Štědrý den. Dárky jsou nakoupené a zabalené. A já si to opravdu moc užívám.
Na čistá okna (vysavač na okna je super věc) jsme pověsili nové záclony a (konečně!) zkrácené závěsy. Také jsem vytáhla šicí stroj a začala šít potah na sedačku. Je skoro hotový. Kuchyň, kterou jsme před svátky tak trochu rozkopali, ještě úplně hotovou nemáme, ale je provozu schopná a to mi asi stačí. A večer, když Tobínka uložíme a světýlka na balkoně a stromečku měkce září, se díváme s Patrikem na pohádku. A i když tak nějak nic neděláme, jsme prostě spolu a je to fajn.
Každý den se zmocním několika úkolů, které tak nějak postupně v rámci svých možností a Tobínkových šlofíčků uskutečňuji. Každý den si píšu seznam věcí, které potřebuji udělat a které udělat chci (ty mi obvykle dělají větší radost). Jsou tam věci, na které nechci zapomenout i banality jako: Jít na procházku, přečíst si kapitolu rozečtené knihy, zacvičit si. A jakmile je mám hotové, odškrtám si je a mám radost i z toho. Jsou to takové moje TO DO listy. Pomáhají mi věčně neodkládat věci, do kterých se mi úplně nechce nebo se pustit do něčeho nového, na co ale nemám tak trochu odvahu. Splnění všech bodů dne není nutností, ale když se to podaří, mám ze sebe radost. Vidím, co jsem zvládla a mám za sebou a cítím zadostiučinění.
S koncem roku na mě taky přichází bilancování a rozjímání. čeho všeho jsem chtěla letos dosáhnout, co se mi povedlo. Co jsem chtěla a teď už to není důležité, co jsem si splnila.
Musím říct, že letošek pro mě byl výjimečný. Prvních osm měsíců jsem byla těhotná a po zbylé čtyři se ze mě stala máma. Moc jsem si to přála.
Také jsem založila tenhle blog. Vzniklo to tak nějak náhodou a impulzivně. Ale funguje to. A splnil se mi vlastně dětský sen být spisovatelkou. Úplně jsem přestala řešit práci. Nebyla jsem v ní spokojená a je pravda že jsem tam řešila hlouposti. Teď vidím, jaká byla ztráta energie vést ty žabo-myší války. Nepřečetla jsem tolik knih, kolik jsem si předsevzala (ale okruh žánrů se mi, pravda, rozšířil o odborné publikace o výchově, nebo pohádky pro Tobínka). Začala jsem o lidech, kteří nejsou v mé přítomnosti mluvit tak, jako by tam byli a slyšeli mě. Pokud tedy o nich mluvit musím.
A co bych chtěla příští rok?
Přála bych si, aby byl Tobínek zdravý a s námi spokojený a šťastný. Přála bych si dělat, to, co mě dělá šťastnou: číst, psát, jíst, cestovat, milovat. Chtěla bych se zlepšit ve focení, protože to je něco velice úzce spjatého s blogem a moc mi to nejde. Přála bych si zase začít sportovat. Chodit na CrossFit, uběhnout tradiční pardubický půlmaraton. A možná i pražský maraton.
A Co si přejete Vy?
Ať je to cokoliv, já Vám přeji spoustu zdraví a lásky. Přeji Vám, abyste strávili svátky v pohodě a s lidmi, které milujete. Odlepte se od počítačů a smartphonů a buďte spolu, protože o tom život je. O těch zážitcích, ne o počtu lajků.
Takže krásné svátky.
PaPi
