Jak už jsem v týdnu psala, zdá se, že Tobíkovi narostl apetit a přestává mu mlíčko stačit. Ne, že bych se bála o jeho živiny, to ne. Vím, že mateřské mlíčko, je to nejlepší, co mu můžu dát. Bojím se ale o svoje živiny a nervy a vlasy a taky aby se ze mě nestala chodící zombie. Mateřské mlíčko je sice plnohodnotné a výživné, ale zároveň lehce stravitelné a já bych se opravdu chtěla vyspat déle než dvě hodiny v kuse. A to se mi už nějaký čas nepoštěstilo. Moje naděje spočívá v zaplácnutí Tobínka něčím, co se v něm nějakou dobu zdrží. Nebude mít třeba tak často hlad. Takže jakmile odbije čtvrtý měsíc, začneme s příkrmy.
Což vychází na tento víkend.
Plánů a schémat jsou mraky a každá informace udává něco trochu jiného. Já, po konzultaci s doktorkou, začnu se sladkou zeleninou a pak se uvidí, jak to bude Tobík snášet a hlavně, jak mu bude chutnat. První příkrm budu zavádět v poledne. Je to proto, že kdyby vznikla nějaká alergická reakce na danou zeleninku, dá se s tím ještě do konce dne něco dělat, případně někam zajet.
Co to pro mě znamenalo?
V týdnu jsem obléhala různé obchody a obchůdky, kde vím, že se dá pořídit bio zelenina. V Pardubicích můžu doporučit Náš Grunt v Smilově ulici. Mají tam ovoce a zeleninu v bio kvalitě. Dále je tam obrovské množství mléčných a BEZmléčných výrobků, různých druhů zobání a pečivo. Taky tam mají krásné klobásky a lze u nich objednat i bio maso. Což nejspíš později využiji. Pořídila jsem tam Tobínkovi mikulášskou nadílku v podobě hokaido dýně a dvou batátek.
Také se zajedu podívat na farmářské trhy, co jsou na Dubině. Vůbec nevím, jak to tam chodí a neznám nikoho, kdo tam nakupuje. Uvidíme, co tam najdu, snad to nebude zklamání.
A pak je tady ještě varianta v podobě bedýnek.
Proč bio? Protože chci pro Tobíka to nejlepší. Alespoň ze začátku. Jo a po dusičnanech se prý hloupne.
Takže o víkendu začínáme dýní hokaido. Rozvařila jsem ji v malém množství vody a tu pak slila. Dýni rozšťouchala tyčovým mixerem a ještě pro jistotu propasírovala přes cedník, aby v ní opravdu nebyly žádné hrudky. Pyréčkem jsem naplnila tři formičky na led a šup s nimi do mrazáku.
Píšu to, jak kdyby to bylo kdovíjak jednoduché, ale samozřejmě, že i ty nejjednodušší věci jsou u mě plné složitostí. Tak zaprvé, ztratila jsem pařáček. Sice mu chyběla jedna lopatička, ale pořád by svou funkci uspokojivě splnil. Ale prostě ho nemůžu najít. A to jsem si jistá, že bych ho nevyhodila, kdybych neměla náhradní. Možná v tom má prsty Japonka. On se jistě objeví. Ve chvíli, kdy Tobík bude mít plnou pusu zubů a tu zeleninu si pokouše sám.
A pak ještě tyčový mixer. Řeknu to kulantně - dědeček dosluhuje. Proto jsem musela pasírovat přes cedník. Ten mi věnovala mamka, protože když mi řekla, abych si něco přecedila (myslím namočené houby nebo tak něco) a já odpověděla, že nemám přes co, tak mi jeden dala. A je krásně hustý, přesně takový, jaký se mi na tohle vůbec nehodí. Pasírováním jsem strávila alespoň hodinu. (Během toho prostrkávání pyré tím nano cedníkem, jsem vymýšlela, jak bych k misce připojila vývěvu. Nakonec na to nedošlo.) Tobík z toho měl strašnou srandu. Asi proto, že vše v kuchyni bylo oranžové, včetně mě i jeho a to se vaření přímo neúčastnil. A když mi ta dýně kydla na kalhoty a na zem a na mé nové bačkory, myslela jsem, že se na to vyprdnu a půjdu někam pro hotové dětské skleničky.
Takže, až se náležitě dovybavím, připravím ještě ty batáty. A dále uvidíme, co kde seženu. Určitě budeme zkoušet mrkev, bramboru a pak třeba brokolici, květák, hrášek, pastiňak.
Takže nastal den „D“.
Tobínek dostal místo slintáčku bryndáček, houpátko jsme obložili plínami, aby si zachovalu svůj původní dyzajn a tatínek byl připraven s fotoaparátem, aby zaznamenal tento obrovský krok pro malé miminko.
První lžička byla překvapením.
Druhá taky.
Třetí si vzal tak nějak bez výhrad, ale zase mu z pusy tak nějak vyjela a skončila na bryndáku.
Pak to zkusil tatínek a dal tak jednu nebo dvě lžičky.
Pak zase maminka.
Tobínek začal křivit obličej, býl nějaký nešťastný a pak se dal do pláče.
To byl velice jasný signál k ukončení dalšího krmení.
Tobínek si způsobně otřel pusinku do bryndáku (sice si ten sajrajt rozmazal po obličeji, ale snaha se cení).
Mlíčko pak ode mě nechtěl. A asi toho měl opravdu dost, protože si o další papání řekl až po třetí hodině.
A v noci za neuvěřitelného kroucení (ale bez breku) ta dýně zase spatřila světlo světa. Nebo spíš dno Tobíkova nočníku. A vlastně mi nepřišlo, že by ji nějak Tobíkovo trávicí ústrojí poznamenalo. Vypadala úplně stejně jako na lžičce. Zvláštní.
Následující den jsme s Tobíkem zkusili druhou lžičku. Už u toho nebyla ceremonie ani tatínek coby zpravodaj. Možná to byla chyba, protože úspěch z předešlého dne se neopakoval. Po dvou lžičkách došlo k hysterickému záchvatu provázeném slzičkami velikosti hrachu. Co naplat. Krmení jsem ukončila. Tobínek si způsobně utřel pusinku do mého oblíbeného svetru.
Dnes večer uvařím batátu a zítra mu zkusím umazat pusu tím. Prostě to budu zkoušet a doufat v lepší zítřky.
Takže takhle to u nás o víkendu vypadalo.
Pěkný adventní večer
