Zázračný úklid je název knihy od lehce obsesivní Japonky Marie Kondo. Tato dívčina proměnila svou úchylku ve velmi lukrativní džob. Učí své klienty uklízet. A teď nemyslím utírat prach, nebo umýt záchod. Ale zbavovat se věcí a toho, co zbude, prakticky ukládat. A neježe Vám slibuje příjemný, uklizený domov, ale také změnu stylu ve smyslu lepší práce nebo zhubnutí několika kil.
Prostě si uděláte pořádek ve věcech. Jak materiálních, tak duševních.
Marie Kondo přirovnává takovýto úklid k meditaci. K rozmluvě sama se sebou. A na stránkách své knihy donutí čtenáře, otevřít skříně, knihovny a zásuvky a vytáhnout spící věci na světlo a probudit je. Pěkně si je pohladit a pomačkat a rozhodnout se, zda nám dělají radost a budí v nás štěstí, nebo tam jsou protože prostě proto.
Vlastně si ani nevzpomínám, jak jsem na tuhle knížku narazila a proč jsem ji tak strašně chtěla. Když můj styl je vlastně minimalistický, tak je pro mě zbytečná, ne? Přesto jsem si ji opatřila. A už po pár stránkách jsem objevila tři pro mě překvapivé myšlenky, díky kterým na úklid začínám pohlížet trochu jinak. Vždy jsem se totiž zbavovala věcí, co nepotřebuji. První myšlenka mě ale přiměla přehodnotit můj přístup z negativního (zbavovat se nepotřebného) na velice pozitivní: Nechat si věci, co mi dělají radost. A zbytek vyhodit. Cítíte ten rozdíl? Další myšlenka se týkala organizace úklidu. Vždy třídit podle kategorií, ne podle místností (oblečení, knihy, papíry, věci zatížené sentimentem,...). A když jsem se dostala k příběhu, že její pokoj byl vždy nejuklizenější před nějakou zkouškou, bylo mi jasné, že pro mě kniha bude větším přínosem než jsem si myslela.
Jako dítě jsem byla mnohokrát označovaná jako bordelář. Mám vzpomínky, jak mamka chodila po pokoji, prstem významně přejížděla po policích a zkoušela, jestli máme utřený prach. Nebo jak jsem vyhodila v pokojíku do koše na papír šlupku od banánu. Byla jsem líná jít ten koš odnést do popelnice, protože to bylo 11 pater a venku byla kosa. V celém bytě se pak záhadně objevily octomilky. Mamka nevěděla odkud se berou. Až ségra mě práskla.
Mám ale také vzpomínky jak jsme se ségrou několikrát za rok vytáhly obsahy stolů a skříní a třídily. Někdy jsme tím trávily i celé víkendy. Některé papíry a bloky a svršky přešly ze starší sestry na mladší. Jiné oděvy byly, jak jsme říkaly, na lítačku po venku. K tomu bych chtěla podotknout, že nelítám po venku asi od svých 12ti let, ale věci na lítačku jsem měla ještě ve dvaceti.
Prostě nám je bylo líto vyhodit, protože nebyly roztrhané, ale zároveň jsme je nechtěly na denní nošení.
Výsledkem těchto čistek bylo vlastně většinu těch krámů kamsi uložit. Což byl nadlický úkol, vzhledem k tomu, že jsme bydleli v paneláku.
Při stěhování během vysoké proběhla velká selekce mého dosavadního vlastnictví. S sebou na privát jsem si vzala spoustu učení, nějaké oblečení a postel. Koupila jsem si pár poliček, pořádný stůl, kobereček před postel a záclony. Vymalovala si stěny trávově zelenou a byla šťastná, že mám konečně vlastní prostor. Při dalším stěhování, už s partnerem a do vlastního, jsem si toho brala už trochu více. Ale své věci jsem si opět protřídila. Velkou motivací pro mě bylo čtvrté patro, kam jsem si je měla všechny vynést. Nekompromisně letělo všechno, co jsem nepotřebovala, neměla na sobě rok, a dokonce jsem i věnovala dalším nájemníkům knihu, která ve mě vyvolávala špatné vzpomínky. Všechny zbývající věci jsem si dala do úhledných popsaných krabic, aby se jim nic během stěhování a rekonstrukce nestalo.
A v těch krabicích zůstaly doteď. Mám je vyrovnané ve skříni i na podlaze před postelí, kde o ně neustále zakopávám a podlahu vytírám kolem nich, protože je těžké je odtáhnout. A tak se za nimi vrší prach. Moc dobře vím, co v nich je. Stohy učení, které nakonec k ničemu nebylo, zbabraná diplomka a věci, které pro mě asi měly někdy cenu. Teď bez nich ale žiji v pohodě, takže už mi radost nepřináší.
Takže nastoupila Japonka.
Debordelizace mé části šatní skříně mi trvala asi dva dny. Dvě tašky oblečení jsem odnesla do kontejneru na charitu, jednu do kontejneru na odpad a další tašku se pokusím postupně rozprodat. Chvíle, kdy jsem se nevěnovala Tobíkovi jsem trávila ohmatáváním a skládáním oblečení. Dokonce jsem se vypravila do Jysku a pořídila si přihrádky, do kterých jsem své svršky metodou Konmari naskládala. Zbavila jsem se jedné kabelky, dvou kabátů a veškerého spodního prádla, které bych na sobě nemohla mít při autonehodě. Dále vytřídila stará povlečení a ručníky. Pak jsem se přesunula do obýváku a přetřídila knihy. Dokázala jsem se rozloučit celkem s 9-ti svazky. Dala jsem je do krabice se vzkazem: K rozebrání, do společných prostor bytového domu. Do druhého dne byly pryč. Kéž by se mi podařilo takhle rychle udat i to oblečení.
Vykydala jsem svůj psací stůl. Vybalila a rozložila všechny čtyři dosud nevybalené krabice. Zbavila se většiny svého učení (třeba bude atestace, tak se některé mé poznámky budou hodit), starých výplatnic a smluv, co dávnou neplatí. Nebýt jednoho kartonu od nové televize, naplnila bych celý kontejner na papír sama.
Zavedla jsem dvě nová uložiště: s šicími potřebami a s kreativními potřebami. Vyhodila asi tři ročníky časopisů Albert, ze kterých stejně nevařím, téměř všechna CDéčka a dva staré mobilní telefony, které měly být „záložní“. Dále pak neuvěřitelné množství příbaláků z Ikei (když budeme něco potřebovat, mají je na svých stránkách v elektronické podobě) a plastové či kartonové obaly od Bůh ví čeho. Stále mi ale zbývá kosmetika, léky a věci s citovou zátěží (suvenýry, nechtěné dary, fotky, apod.). Tobínek se začal častěji v noci budit, takže nějak nezbývá sil. Ale rozhodně to chci dotáhnout do konce. Už proto, že spoustu těch věcí, co nemám vyřešené jsem natlačila do místnosti, kterou bude brzy používat Tobínek jako pokojíček. Teď by se tam vešel jen stěží.
Japonské vlivy dorazily i ke zbytku rodiny.
Ségra se dala do přehrabování a vyřazování taky. Přivezla domů tašku s věcmi, které by ráda udala a její partner byl nucen si přeskládat ponožky po Japonsku (byl z toho lehce nesvůj). Mamka vyhodila štosy časopisů s recepty, které nikdy nevařila a které se jí kupily u postele. Ani můj partner se tomu nevyhnul. Připravila jsem mu dvě kupičky, které si má za úkol probrat. Jedna je s knihami s IT tématikou, které už rozhodně nejsou aktuální a druhá s dopisy, smlouvami, zkrátka papíry, které jsem tak porůznu vyštrachala (zatím tady pořád straší, netknuté).
Jestli nám ten pořádek vydrží, je ale otázka. Japonka slibuje, že ano. Já si tím úplně nejsem jistá, ale ještě nejsem na konci a nezaslechla jsem tajemné „cvak“, takže nemůžu hodnotit. Jsem ale ráda, že jsem svůj přístup k úklidu přehodnotila.
Jo a když náhodou u nás nemůžu něco najít, může za to samozřejmě Japonka.
Přikládám fotografie šatníku před Japonkou a po Japonce.
