Abyste věděli, uspávání dětí a miminek je velká věda.
Je na toto téma napsaná hromada článků a knih. Diskuse jsou plné zaručených typů, které na všechny dětí platí. Jen na to vaše ne. Proč se o tom teď zmiňuji?
Protože u nás nastalo nespací období.
Musím přiznat, že jsem to měla doteď docela jednoduché. Ne, nezapomněla jsem na prokřičené prdíky nebo očkování. Nicméně, když Tobínka nic netrápilo, spal kdekoliv a kdykoliv. Spal dlouho a nevyžadoval žádnou speciální péči. Spal v houpátku, na gauči, v šátku, v náručí, v kočárku, v kolébce. Spal venku za zvuků sbíječek, spal doma při jdoucí televizi. Bydlíme na frekventované ulici u autobusové zastávky - to mu také nevadilo.
Když se narodil, tak párkát zafňukal a pak tři dny prakticky neotevřel oči, protože spal. První měsíc spal. Druhý měsíc, to byly koliky nejhorší, byl trochu náročnější. Ale naučil se spát dopoledne (to jsem se většinou najedla, umyla a namalovala), po obědě a pak ještě jeden šlofík proběhl odpoledne. To jsem se k němu občas i přidala. Třetí měsíc se schéma z druhého opakovalo, jen ty šlofíčky se trochu zkrátily.
Se začátkem čtvrtého měsíce se začaly měnit pravidla hry.
Ce se týče místa spaní, začal být malinko náročnější. Spinká v kočárku - pokud byl napřed pečlivě na kočičích hlavách udrncán, v šátku a v kolíbce. Spí dopoledne, po obědě i odpoledne. Odpoledne se k němu občas přidám. Co se ale změnilo je ta péče potřebná k uspání. Ukládání totiž poslední týden až dva provází hysterická scéna. Už to není takové to, že přijdu do obýváku, kouknu do houpátka a Tobínek si v tichosti usne. Nebo že ho uložím do kolébky, zazpívám, odejdu z ložnice a je klid. Jo, jednou nebo dvakrát se ozval, když mu vypadnul dudlík, ale to jsem mu ho prostě podala zpátky a hotovo.
Teď ho musím sledovat a ukládat cíleně, protože jinak je z něj přetažený miminko, které řve na takové frekvenci, že plaší i netopýry.
A i když ho urychleně do té kolébky položím a dám dudlíček, stejně není vyhráno. Musím mu zastínit obličej a dudlík neustále podávat, protože jak má otevřenou pusinku dokořán (při tom uši drásajícím řevu), vypadává mu... Chtěla bych ho vzít do náručí a pochovat, ale ve všech příručkách se píše, že rodič má být citlivý, má mít porozumění a jasně dané meze. Takže houpu kolébkou, hladím ho po hlavičce a vlídně k němu promlouvám. A pak, když se křikem dostatečně vyčerpá, usne.
Už jsem se během dne spací signály naučila rozpoznávat a ukládám ho včas. Přesto se to bez scény neobejde. Poprvé mě to úplně vylekalo a když ta scéna nastala, dala jsem si Tobíka do šátku. On se opravdu za chvilku uklidnil a usnul. Pak se to ale další den opakovalo. a ten další taky a já nemůžu (a ani nechci) si ho na každý spánek na sebe uvazovat. Nošení miluji, ale když Tobík spí, je to chvíle, kterou mám pro sebe. Chvíle, kdy si můžu umýt a vyfoukat vlasy, nalakovat nehty, poklidit nebo si číst. Navíc chci, aby se naučil usínat sám. Což jsem si myslela, že už umí. Večer to není o mnoho lepší a scéna se opakuje.
Nyní je situace ještě náročnější. Zdá se, že Tobínkovi přestává mlíčko stačit. Jinak si neumím vysvětlit, proč by si o sváču říkal častěji, než jako novorozené miminko. O víkendu začneme s příkrmy, a od toho si slibuji postupné zlepšení. Ale za stávající situace, kdy mi v noci fňuká každé dvě hodiny hlady a řve po každém krmení, když ho chci uložit zpátky ke spánku, mám trochu nervy v kýblu.
Dnes, mezi druhou a třetí hodinou ranní, mi kolébku doslova bojkotoval. Z úcty ke spícímu a pracujícímu partnerovi jsem s Tobínkem opustila ložnici a rozvila tábor v obýváku na sedačce s bláhovou nadějí, že třeba to tam půjde líp. No, moc jsem si nepomohla. Svítili jsme spolu skoro do čtyř a když už jsme konečně zabrali, řekl si po páté hodině o snídani. Alespoň Patrik se vyspal.
A následující den dopoledne, v době, kdy měl Tobínek zase odpočívat jsem byla zralá opravdu tak na skok z okna. Tobík zase křičel a vzpíral se.a přesto, že jsem se zařekla, že nikdy nenechám miminko vyřvat, jsem byla na pokraji svých sil. Přikryla jsem ho, dala do té jeho roztáhlé pusinky dudlík a odešla za dveře ložnice to rozdýchat.
On se do dvaceti vteřin sám uklidnil a usnul.
Vím to, protože když znenadání řev ustal, šla jsem ho rychle zkontrolovat. A on spinkal jak andílek. Po pláči měl ještě trochu červený obličej, ale jinak chrupal, jako by se nechumelilo.
Takže tomu nerozumím. Doufám, že jde opravdu jen o období, které brzy pomine. Ostatně jako jiná období, která už pominula. Protože tohle mi nevyhovuje. A myslím, že Tobík je na tom stejně.
Tak zatím.
