Bordel.
To je přesně to slovo, které charakterizuje náš dlouho opravovaný a opečovávaný domov. Ne, nevyhořeli jsme, ani nás nikdo nevytopil. Dokonce nám tady ani nebouchl granát. A na Tobínka, který se ještě ani nepřekulí na bříško, to taky nesvedu.
Viníkem jsem tentokrát já. A jedna Japonka.
Několik dní jsem se prokousávala knížkou Zázračný úklid od Marie Kondo. Dost mě inspirovala. A jakmile partner vytáhl paty z domu a odjel na služební cestu a Tobínek usnul, převedla jsem šedivou uklízecí teorii do trávově zelené praxe. Více se o tom rozepíšu v samostatném postu, až bude moje řádění ukončeno.
Ve zkratce jsem vykramařila skříně, zásuvky, krabice a přihrádky a začala se zbavovat věcí, které mi nepřinášejí radost a prostě tu jsou. No a včera večer se mi stala taková věc.
Vytahala jsem skříňky pod televizí. Protože stále ještě nedisponujeme knihovou, mám v nich hlavně knížky. Pak deskové hry a pak takový ten provozní bordel typu - nemám to kam dát a nechci to vyhodit, tak to strčím pod televizi. No a tak jsem ten bordel včera kydala a rozdělovala na plast, papír, elektro odpad a to, co zbylo. Docela mi to šlo a i když bylo kolem půlnoci, měla jsem k tomu puštěný S tebou mě baví svět a svět mě skutečně bavil.
Když jsem byla s tímto sektorem hotová (vytřídila jsem celkem 9 knih, které si nejspíš nikdy znovu nepřečtu a tak je pošlu dál), řekla jsem si, že bych si asi měla jít lehnout a začala jsem se shánět po telefonu, abych si ho dala k posteli. Prostě ho tam tak mám a když vstávám v noci k Tobínkovi, vždycky zkontroluji čas. Taky jsem si chtěla projít InstaStrories.
Nějak jsem ten telefon nějak nemohla najít. A vážně mi chyběl.
Tak jsem se ho hledat. Znovu jsem pootevírala všechny skříňky. V jedné z nich je nějaké Patrikovo elektro. V krabici, aby všechny ty věci byly na jednom místě. Tam nebyl. Pak jsem ho hledala všude po zemi, protože telefon mám černý a na zemi máme stále ještě zátěžový tmavě šedý koberec. Koukla jsem se i pod sedačku a za palmu. Nikde nic. Pak jsem potichu, abych nevzbudila Tobínka, v ložnici proházela postel, ale prostě nic. No, tak jsem šla spát bez telefonu.
V noci jdeme s Tobínkem na nočník a napapat. Jsem nějak podezřele čilá, a tak se dám opět do hledání. Jdu se podívat na záchod, protože tam ho občas zapomenu u toaletního papíru. Podívám se do hromady katalogů, protože ty jsem třídila a dala je do odpadu na papír. Nic.
Teď udělám krátkou vsuvku.
Jak jsem psala, Patrik byl na služebce. Tobínek telefon zatím nemá a já mám jen jeden, takže jsem se nemohla ani prozvonit. A byla noc, takže jsem ani nechtěla nikoho otravovat. Alespoň jsem měla zapnuté zvonění.
Vraťme se k příběhu.
Osvítil mě totiž nejspíše duch svatý, protože jsem si vzpomněla, že jsem si naposledy psala se ségrou, tím pádem jsem byla na wifi, tím pádem telefon přijímá emaily, zprávy a oznámení. A dělá u toho zvuk.
Nevěděla jsem jak sama sobě napsat přes Facebook, ale ten email byl super. Takže jsem ve čtyři ráno zapnula počítač a psala si emaily. První byl průzkumný. Zvuk se ozval, výborně. Předmět doličný je v bytě. Pak následovaly další a další, kdy jsem klikala na tlačítko odeslat, a pak rychle běžela do určité části bytu, a číhala na zvuk. Poslala jsem asi šest emailů, než jsem toho neřáda našla. Byl vyhozený v odpadu. A co je na tom nejhorší, byl ve špatné frakci - v plastu.
Ale byl na světě, tak jsem mohla konečně v klidu a pohodě dospat. Ještě před tím jsem si prošla Instagram.
To dopoledne mi chudák telefon spadl na zem a rozbil se mu display. Asi chtěl spáchat sebevraždu.
Takže tak.
