Je krásné listopadové ráno. Sluníčko vychází a chladný ranní vzduch štípe prvním mrazíkem. Autobusová zastávka pod námi je pokrytá jinovatkou a lidé, čekající na autobus se k sobě choulí a podupávají nohama, aby se trochu zahřáli.
Vrátím se ještě na chvilku do peřin. Proč? Protože můžu. Tobínek obložený polštáři vprostřed našeho futonu spokojeně oddychuje. Každou chvíli se vzbudí. Začmuchá nosánkem tak, jak to dělá jen on a krtečci, otevře očička a když mě uvidí, tak tu svojí bezzubou pusinku roztáhne od ucha k uchu. Ale ještě mám pár okamžiků, kdy ho můžu sledovat spícího. A nemůžu se na něj vynadívat. Srdce se mi zaplavuje něhou a vděkem.
Vděkem za to, že je a že je zdravý.
Těhotenství jsem měla bez závažných komplikací. Ale tím, jak jsem hodně chodila do nepohodové práce a vracela se do rozmláceného a zaprášeného bytu, jsem rozhodně nebyla v pohodě. Byla jsem unavená a ve stresu. A taky nepříjemná na lidi kolem sebe. A čím byla moje situace neúnosnější, tím víc jsem kopala kolem sebe.
Proto jsem ráda, že to všechno dobře dopadlo. Že jsem to všechno zvládla. A Tobínek taky.
Přátelé mě neopustili, naopak měli pochopení. A náš byt, přestože ještě není docela hotový, se každým dnem proměňuje v útulný domov.
Tobínek zašmidrá víčky a začmuchá... Probouzí se. A já jsem v ten okamžik šťastná, že tu spolu můžeme být.
A náš den začíná...
A za co jste vděční vy?
Přeji krásné slunečné úterý.
