Bylo to tu. Devátý týden a první opravdová včelička.
Nebudu se rozepisovat o tom, jestli s očkováním souhlasím, či jaké očkovací schéma podporuji, protože bych se musela zabývat neuvěřitelným množstvím odborných studií a názorů a to sem nepatří. A hlavně nejsem odborník a rozhodně mě z něj nedělá shlédnutí dokumentu, přečtení článku nebo usilovné studium Wikipedie. Jsem prostě máma, která chce pro své dítě to nejlepší. Jako všechny maminky.
Shrnu to tak, že očkování (ačkoliv má spoustu kladů i záporů a rozhodně jde o téma k diskusi minimálně s pediatrem) je součástí našeho, a tím myslím mého a Tobíkova, života. A tady se rozepíši o tom, jak jsme to spolu zvládli.
Jak jsem psala minulý týden, Tobíkovi se spustila rýmička a kromě toho, že jsem se potýkala s odsavačkou hlenů, měla jsem i obavu, že se nám očkování odloží.
Odklad očkování, pokud je mrňous nemocný je určitě žádoucí. Chtěla jsem ho ale dát proočkovat co možná nejdříve. Brzy nám totiž začne zima a chřipková sezóna a to se člověk do obchodu, MHDéčka, či kamkoliv jinam, kde je větší koncentrace nemocných lidí s čerstvě očkovaným dítětem nehrne. Teď se teda taky nehrnu, ale něco jíst musím a k tomu doktorovi se taky potřebuji dostat. Takže na kontrolu v 9. týdnu jsem šla tak nějak s vědomím, že se nám to posune a nedá se nic dělat.
Nakonec jsem byla vyvedena z omylu. Nešlo o rýmičku, ale adaptaci dětského dýchacího systému na zvýšený podíl prachových částic v pardubickém ovzduší. A to se projevuje zahleněním. Překvapivě. Mohla jsem zažádat o odklad, ale jak jsem psala výše, chtěla jsem to mít co nejdříve za sebou. A tak dostal Tobínek včeličku.
Vlastně ani moc neplakal a když jsem čekali povinných 30 minut v čekárně (kvůli vyloučení alergické reakce), raději z toho všeho usnul.
Je to zkrátka malý bojovník.
Byla jsem připravená na nepříjemné vedlejší účinky, které očkování provázejí. Na skvrnku v místě vpichu, na teplotky i horečky, potřebu hodně se chovat a utěšovat. Měla jsem připravený šátek, čípky Paralenu a teploměr, kterým jsem ho přeměřovala alespoň 3x denně.
Nebyla jsem ale připravená na zácpu a koliku.
Když jsem po dvou dnech nenaměřila ani zvýšenou teplotu, začala jsem si výskat, že žádné poočkovací projevy nemáme. Ale to jsem se velice spletla. Kolika se zhoršovala pomalu a plíživě.
První noc jsem si myslela, že jsem snědla něco, co Tobíkovi neudělalo dobře a neřešila to. Druhou noc, když jsem vstávala častěji než obvykle, mi to pořád nedocházelo. Až třetí noc, kdy téměř tři hodiny plakal a dožadoval se vypuštění bobku mi to došlo. To bude asi ono.
Snažila jsem se mu pomoci, ale věřte mi, nepomohlo nic.
Nahřívání bříška, masáže, cvičení s kolínky, různé kapičky... Dokonce došlo i na teploměr do zadečku, ale nezabralo nic. Jen trochu mlíčka a pak spánek. Nejspíš z vyčerpání. Zácpa trvala celou třetí noc a čtvrtý den po očkování.
Bylo to pro nás pro oba moc náročné.
Bylo mi líto Tobínka, že má další bolení a já mu nedokážu pomoci, zároveň jsem byla zoufale nevyspalá a také zoufale zoufalá. Té třetí noci, kdy mi můj brouček plakal v náručí, jsem začala chápat, proč některé maminky přestanou s kojením a přejdou na umělou výživu (jsou vyspalé ony i děti a koliky jsou minimální). A v tu chvíli, když jsem Tobínkovi utírala slzičky a skákala s ním na míči, jsem si i s touto myšlenkou začala pohrávat.
Když jsem další den na Instagramu viděla fotku TerezaInOslo, jak se šťastně usmívá s kočárkem a popiskem, že její William spal 9,5 hodiny v kuse, začala jsem se cítit, jako nejhorší matka na světě.
Setrvačností jsem dožila do večera a když nastala chvíle, kdy Tobíka obvykle ukládám ke spaní, vzala jsem látkovou plínku a pevně ho zavinula, aby nemohl hýbat ručičkama. Nevím, co mě to napadlo. A on na mě chudák koukal těma očima, co jsem mu dala, a nevěděl, co mu to maminka dělá. A i když se všude píše, jak dětem zavinování svědčí a jak to mají rády, já se nemohla zbavit pocitu, že mu ubližuji. Jak tam ležel v kolíbce jako houstička a jen koukal...
Té noci se Tobíkovi ulevilo. Já jsem vstala ke kojení jen jednou. A poprvé od porodu spala déle, jak pět a půl hodiny. Ráno jsme měli oba dobrou náladu, smáli se na sebe a já dělala kravinky a bylo nám zase dobře. Byla jsem odpočatá a s mnohem lepším pohledem na svět.
A takhle jsme to zvládli.
Spací a kojící režim se nám zase vrací zpátky do vyjetých kolejí.
Tobínka jsem od té doby nezavinovala.
THE END :-)
