Dnešním dnem jsem úspěšně ukončila dobu hájení - šetinedělí.
Na to, abych pochopila, že miminko nekaká růžovou cukrovou vatu a spí sice 17 hodin denně, ale většinu té doby na mně, mi stačila podstatně kratší doba (tady čerpám z Nevýchovy). K tomu dodám - zaplať Pán Bůh za šátek. Ale naučila jsem se spoustu jiných věci, které jsou důležité pro můj nový životní rytmus.
Třeba každé ráno vstanu s partnerem, který jde do práce. Udělám mu svačinu, dám si sprchu a namaluju se. Každý den. A Tobík mi to NAŠTĚSTÍ umožňuje. Jo a díky Bohu za šátek. Taky se stíhám jakžtakž postarat o domácnost. Nákupy jsem po většinu přenechala partnerovi, ale vařím, PEČU a uklízím. Jen s tím žehlením jsem pořád tak trochu na štíru. To mi moc se šátkem nejde. Mám ale poněkud zvláštní časový rámec. Kolikrát se mi stane, že uprostřed noci uložím broučka do kolébky, který okamžitě zakápne, za to já vejrám do tmy. To je pak prostor pro to moje pečení, čtení a podobné věci. Ano, když dítě spí, máma spí. Ale když se mámě nechce, tak co pak? Naháním to přes den. Taková poobídková siesta se stala mou denní rutinou. Pokud ovšem není hlášena nějaká návštěva. Co se týče návštěv, už je to lepší, ale hlavně ze začátku si u nás doslova podávaly dveře. Tím nechci, říci, že bych všechny naše přátele a rodinu ráda neviděla, ale možná, že jsem přecenila svoje a Tobíkovi síly. Bylo náročné půl noci nespat a ve dne se věnovat návštěvě a starat se o Tobíka. Samozřejmě, že se hodně lidí nabízelo, že se o něj postarají, ale já ho prostě nechtěla spustit z očí. Ne nadarmo se doporučuje opravdu odpočívat, mít s miminkem a partnerem soukromí a náležitě si ho střežit. Přesto všem děkuji a jistě v budoucnu nabídky využiji. Pokud bude nějaké příště, udělám to jinak. Taky jsem se smířila s tím, že do 6ti neděl opravdu neshodím všechna svá těhotenská kila. Nemám dostatečnou vůli a potupně a s sklopenou hlavou přiznávám, že mým velkým pomocníkem na mateřské, hlavně v dobití energie z nevyspání, je čokoláda. Mám okamžiky (dlouhé okamžiky), kdy opravdu spasu vše na co přijdu. Ale šestinedělí je pryč, mám za sebou svůj první výběh a plány jak zbývající kila srazit. Tak snad se zadaří.
Tímhle příspěvkem bych nerada působila jako dokonalá matka, protože jak mi je často připomínáno, já rozhodně dokonalá nejsem. Vím, že hodně maminek to má trochu jinak. Od náročného porodu, přes přecitlivělost miminka, které pláče a ony už prostě nevědí, co mají dělat. Mám prostě jen OBROVSKÉ štěstí. ZATÍM. Tobík je hodné miminko, které pláče opravdu, jen když něco potřebuje. A tím mi dává dost prostoru pro sebe. Ale taky jsem měla slabé chvilky. kdy jsem seděla v posteli, měla ho opřeného o kolena a s pláčem se ho ptala, co po mně vlastně chce... K tomu je to šestinedělí taky dobré, hodně jsem od Tobíka okoukala a celkově jsme se spolu sehráli a domluvili se, Takže všem co to nemají tak v pohodě jako já přeji pevné nervy a trpělivost. Ono se to totiž časem srovná a rozleží a určitě to bude lepší.
